středa 18. října 2017

Stranění se náboženských vztahů s „konzervativními“ katolíky (1994)


Stranění se náboženských vztahů s „konzervativními“ katolíky (1994)
1. října 1994
Drazí přátelé a dobrodinci,
říjen je měsícem svatého růžence a dnes se někteří seminaristé [semináře FSSPX ve Winoně v USA] účastní „Národního pochodu růžence“, který je místně organizován i ve Winoně. Seminář se však oficiálně účastnit nebude. Zajímavá otázka – proč ne?
Problémem není to, co jím může často být, jmenovitě ten či onen druh naturalismu, protože leták ohlašující tento růžencový pochod oznamuje také jeho nadpřirozený motiv: „...zachránit Ameriku i svět, dosáhnout zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, ustavit vládu Krista Krále, dosáhnout obrácení všech Američanů k římskokatolické Víře, obnovit tradiční rodinu a vykonat veřejnou smírnou pobožnost za hříchy.“ Takový program by mohl navrhnout i jeden z našich katolíků Bratrstva sv. Pia X.
Ani není problémem to, co by jím opět snadno mohlo být, konkrétně aktivismus. Pravda, leták začíná trochu nepříjemně titulkem „Voláme všechny zbabělce“, jako kdyby kdokoliv, kdo se neúčastní pochodu, byl bázlivý nebo neochotný něco udělat k obhajobě své Víry. Nicméně, „modlitba patnácti desátků růžence při chůzi hlavními ulicemi našich měst“ je v první řadě modlitba, s malou akcí jako takovou a s malým náznakem toho ducha revolty nebo hněvu, který může z katolického pohledu zmařit mnohé jinak zjevně dobře míněné pochody nebo průvody.
Ani není problém v dodržování povinností svého stavu. Seminaristé skutečně mají naprostou povinnost studovat a modlit se v odloučení od světa normálně po dobu šesti let, aby se připravili vrátit se do světa jako kněží Našeho Pána Ježíše Krista, ale v sobotu v poledne se mohou snadno naobědvat dříve, s minimálním přerušením studií, a s patnácti desátky odrecitovaného růžence navíc.
Ani není problémem spolupráce nebo zapletení se s Novus Ordo, protože je tento pochod, jak tvrdí leták, organizován skupinou laiků a určitě jacíkoliv takoví laici, kteří věří ve veřejný růženec, mají katolickou Víru. A jestliže jsou přítomni nějací Novus Ordo duchovní a jsou – což je dost přirozené – vyzváni, aby [pochod] vedli, jistě mohou být přítomní seminaristé dostatečně diplomatičtí, aby neučinili ze své strany nic, co by odradilo oficiální klérus od účasti na veřejném růžencovém pochodu!
Kde je tedy problém? Odpověď: Když jsou seminaristé učeni a učí se věřit plnosti katolické nauky, nabývají neocenitelný poklad, onu Víru, bez níž není možné zavděčit se Bohu a dostat se tak do nebe. Je pravda, že kdokoliv se účastní veřejného růžencového pochodu, musí mít přinejmenším nějakou katolickou Víru, a že všichni takoví lidé by měli mít prospěch z kontaktu se seminaristy, kteří jsou vyzbrojeni plností Víry. Je však rizikem, že jen nemnoho takových lidí může pochopit důležitost plnosti integrální katolické nauky a tak by seminaristé mohli být vystaveni jistému druhu pokušení „TRADEKUMENISMU“: prostě se my všichni, kteří věříme v růženec, dejme dohromady a vše bude dobré; soustřeďme se my všichni, kteří milujeme Matku Boží, na věci, které nás spojují, a nezaobírejme se věcmi, které nás rozdělují. Koneckonců jsme všichni katolíci, ne?
Takto mohou být seminaristé pokoušeni začít devalvovat to, co tvoří zvláštní poslání a hodnotu Bratrstva sv. Pia X., konkrétně to, že stráží integritu katolické nauky.
Tato důležitost nauky, z níž plyne potřeba tzv. tradičních katolíků stranit se náboženských vztahů s tzv. konzervativními katolíky (s výjimkou toho přimět je vidět omyl na jejich cestě), je dnes pro mnoho lidí, dokonce i katolíků, těžko pochopitelná.
Zamysleme se na chvíli. Katolík je katolíkem (tj. je v mnohem výhodnější pozici dostat se do nebe, než kdyby nebyl katolíkem) nikoliv skrze své pohlaví, věk, inteligenci, nebo nějakou takovou věc, ale skrze to, co věří, což neznamená to, co si vymýšlí ve své hlavě, ale to, o čem , že je to pravdivé ve věcech Božích.
A tak katolík za prvé ví, že existuje jeden Bůh, a že spojovat se s ateisty na předpokládaném společném základě, když se vyloučí Bůh, znamená žít lež a rouhání – protože cokoliv dobrého v člověku pochází jen od Boha. Za druhé ví, že Bůh jednou (pouze jednou) přijal tělo a stal se člověkem, Bohočlověkem Ježíšem Kristem, a že spojovat se s jinými náboženstvími na základě předpokládané společné víry v Boha, při vyloučení Ježíše Krista, znamená žít lež a rouhat se proti dobrotě Boží, který přijal nesmírnou bolest sestoupit na zem pro nás lidi a pro naši spásu. Za třetí katolík ví, že Náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, sestoupil mezi nás nejen jednou ve Vtělení, ale také pokaždé, kdy je platně sloužena mše, v tajemství reálné Přítomnosti, a že spojovat se s jinými „křesťany“ na základě předpokládané společné víry v Krista, znamená spojovat se ve lži, jestliže tito „křesťané“ urážejí Boha (přinejmenším objektivně) tím, že odmítají nauku o reálné Přítomnosti.
Toto jsou tři klasické příklady toho, co by člověk mohl nazvat prvními třemi klasickými fázemi, principu, kdy odmítat katolickou nauku znamená urážet Boha. A tak ten, kdo popírá například reálnou Přítomnost, vážně podceňuje pravou lásku Boží. Bohužel, mnozí katolíci dnes nechápou tuto prvořadost nauky, která je prvořadostí Boží reality, protože klade člověka a jeho společenství před Boží zájmy.
Předpokládejme však, že je tento princip alespoň v teorii pochopen. Pak můžeme říct, že od Druhého vatikánského koncilu byl tento princip doveden alespoň o dva stupně dále do praxe:
Za čtvrté, katolík ví (ale ne skrze autoritu – zde je problém!), že se Druhý vatikánský koncil odchýlil od Tradice, a že sdružovat se bezhlavě dohromady s Novus Ordo „katolíky“ na základě domnělého společného „katolicismu“, znamená sdružovat se ve lži a rouhání, jestliže tito „katolíci“ urážejí Boha (přinejmenším objektivně) tím, že pošlapávají katolickou Tradici.
Za páté, katolík ví (je to ještě kontroverznější, ale den za dnem události dokazují, že arcibiskup Lefebvre měl pravdu), že „konzervativci“, kteří se vydali zpět pod Řím [v době] kolem nebo po osudných biskupských svěceních z června 1988, se v důsledku toho také odchylují od Tradice, a že sdružovat se s nimi v přátelství nebo solidaritě, znamená nepřímo zrazovat katolickou Víru tím, že skutky, ne-li slovy, říkáme, že Víra je něco, co jsou dnešní římští protestanti schopní strážit – protože kdo chrání dítě tím, že jej vrhne mezi zloděje? Kdokoliv tedy vrhne dítě mezi zloděje, jakou hodnotu dává onomu dítěti? A jestliže si myslí, že zloději nejsou zloději, za co stojí jeho úsudek? A jestliže předstírá, že nejsou zloději, za co stojí jeho čest? V každém případě je dítě zničeno.
Drazí přátelé, tento dopis si často (a v nedávné době) bral na paškál nás „tradicionalisty“ pro naši lenost, lhostejnost, marnivost, pokrytectví, všechny hříchy v Písmu svatém! Protože subjektivně vzato jsme my všichni ubohými hříšníky a jsme lháři, jestliže to popíráme (I Jn I, 8).
Objektivně vzato jsme však nositeli slavné Tradice, plnosti katolické Pravdy. Naše vlastní bída jakožto nositelů nečiní o nic méně slavnou Tradici, kterou neseme, a skutečně o co méně si můžeme (musíme) myslet o sobě, o to více bychom si oproti tomu měli udržovat Pravdu.
[...]
V Kristu,
+ R. Williamson
Překlad: D. Grof