čtvrtek 28. července 2016

Symptomy liberalismu (1884)


Symptomy liberalismu (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Jaké jsou znaky nebo symptomy, jimiž můžeme u člověka, časopisu, knihy nebo instituce rozlišit, co je a co není liberalismus? Jsme obklopeni liberalismem ve všech jeho formách a druzích, a patří se, abychom byli na stráži před jeho rafinovanými nebezpečími. Stanovit zvláštní pravidla, jimiž jej můžeme odhalovat ve všech jeho odstínech a detailech, není ani praktické, ani nezbytné. Lze však předložit některé obecné směrnice. Jejich aplikování musí být ponecháno na vlastní rozvážnosti každého.
Abychom věc usnadnili, rozdělíme liberály, ať již osoby nebo spisy, do tří tříd:
1) Krajní liberálové; 2) Umírnění liberálové; 3) Kvaziliberálové nebo ti, kteří jsou liberalismem jen poznamenáni.
Pokusíme se o popis každého z těchto typů. Studie jejich fyziognomie nebude bez zájmu a prospěchu, protože v těchto typech nalezneme pravidlo pro vlastní vedení při rozlišování liberalismu v jeho praktických detailech.
Krajní liberál je snadno rozpoznatelný, nepokouší se popírat nebo skrývat svou zvrácenost. Je vyhlášeným nepřítelem papeže, kněží [rozuměj v dobách, kdy ještě byli pravověrní – pozn. edit.], všeho církevního; stačí jen, aby nějaká věc byla posvátná, a vyvolá jeho nesmiřitelný hněv; „kněžské intriky“ je jeho oblíbená fráze. Předplácí si všechny nejneurvalejší a nejbuřičštější časopisy, čím bezbožnější a rouhavější, tím lépe se mu zamlouvají. Je připraven dojít k nejkrajnějším závěrům svého zhoubného systému. Když si již stanovil svou premisu ničení, čistě věcí logiky je, že došel k nihilismu jakožto závěru. Je revolucionářem, socialistou, anarchistou. Vychutnává si, že žije život zbavený všeho náboženství. Patří do tajných společností, umírá v jejich náručí a je pohřben v jejich obřadu. Vždy odporoval náboženství a ve svém odporu i umírá.
Umírněný liberál je stejně špatný jako jeho vyhraněný spolubratr, dává si však dobrý pozor, aby se takovým nejevil. Společenské konvence a dobré manýry jsou pro něj vším; jsou-li tyto věci zajištěny, má zbytek už jen malou důležitost. Vzhledem k tomu, že je jeho hanebnost ohleduplná, nachází připravenou částečnou omluvu ve svém vlastním myšlení. Když jsou drobnůstky jeho zdvořilé společnosti zabezpečeny, nezná jeho liberalismus žádné hranice. Nevypálil by klášter – to by se jevilo příliš brutální, ale když už by klášter jednou hořel, nemá žádné skrupule zmocnit se znásilněného majetku. Laciná bezbožnost šestákových novin mu jde na slušně vychované nervy; odmítá vulgární rouhání Ingersolla [Robert Green Ingersoll byl americký agnostik – pozn. překl.], ale nechte stejnou bezbožnost a totéž rouhání objevit se ve sloupcích tzv. časopisu s dobrou pověstí, nebo je stylizujte v sametových výrazech Huxleyho ve jménu vědy, a on aplauduje naleštěnému hříchu. Je to pro něj otázka způsobu, ne věci. Při pouhé zmínce jména nihilistického nebo socialistického klubu se začne potit ledovým potem, protože tam, jak tvrdí, jsou masy svedeny k principům, které vedou k zničení základů společnosti; přesto podle něj neexistuje žádné nebezpečí, žádná potíž ve svobodném lyceu, kde se tytéž principy elegantně debatují a souhlasně se jim aplauduje; protože kdo by se odvažoval odsoudit vědeckou debatu o společenských problémech? Umírněný liberál si neošklivý papeže; může dokonce vyjadřovat obdiv pro jeho moudrost; on jen obviňuje jistou samolibost Římské kurie a jistá přehánění ultramontanismu, která neladí s trendem moderního myšlení. Může dokonce i mít rád kněze, především ty, kteří jsou osvícení, tj. takové, kteří zachytili volání moderního pokroku. Pokud jde o fanatiky a reakcionáře, těm se vyhýbá nebo je lituje. Dokonce může chodit do kostela a, což je ještě divnější, někdy přistupovat ke svátostem, jeho mravní zásadou však je žít v kostele jako křesťan, mimo kostel žít jako žije svět podle doby, do jaké se člověk narodil, a neplavat tvrdošíjně proti proudu. Umírá s knězem na jedné straně a svou bezvěreckou literaturou na druhé, a představuje si, že jeho Stvořitel bude aplaudovat šíři jeho myšlení.
Katolík jenom poznamenaný liberalismem je obecně dobrým člověkem a je upřímně zbožný, nicméně vydechuje odér liberalismu ve všem, co říká, píše nebo čemu se věnuje. Jako paní de Sevigne může říct: „Nejsem růže, ale když u ní stojím, načichla jsem něco z její vůně.“ Tento statečný člověk uvažuje, hovoří a jedná jako liberál, aniž by to věděl. Jeho silným bodem je láska, on je láska sama. Jaká hrůza naplňuje jeho duši kvůli přehánění ultramontánního tisku! Jednat jako se lhářem s člověkem, který propaguje mylné ideje, znamená v očích tohoto jedinečného teologa hřešit proti Duchu Svatému. Pro něj je tento falšovatel prostě pomýlený, není to chyba tohoto ubohého kolegy. On, prostá duše, byl pomýlen. Neměli bychom mu vzdorovat, ani jej potírat; musíme usilovat o to, přitáhnout jej soucitnými slovy a hezkými komplimenty.
Jak se ďábel musí pochechtávat nad rozbředlou dobročinností podanou jako návnada k nápomoci jeho vlastní věci! Zadusit zlo pod návalem dobra je oblíbenou mravní zásadou [liberalismem] poznamenaného katolíka, kterou si jednoho dne náhodou přečetl v Balmesovi, a jedinou věcí, kterou si kdy od tohoto velkého španělského filozofa ponechal. Dává si pozor, aby z Evangelia citoval pouze ty texty ochucené mlékem a medem. Strašlivé nadávky Našeho Pána vůči farizejství jej udivují a přivádějí do rozpaků; zdají se být jazykovým výstřelkem ze strany Božského Spasitele! Rezervuje si tyto varovné texty k použití proti těm, jež podněcují ultramontanismus, kteří se každým dnem svým přemrštěným a nevlídným jazykem zpronevěřují věci náboženství, o níž si myslí, že by měla být věcí míru a lásky. Proti nim se jeho liberalismus, obyčejně tak nasládlý a jemný, stává zahořklým a neurvalým. Proti nim jeho zápal prudce plane, jeho polemika se stává ostrou a jeho křesťanská láska se stává agresivní.
V proslulé debatě ohledně jistých obvinění proti Louisi Veuillotovi otec Felix jednou vykřikl: „Pánové, milujme a respektujme i naše přátelé.“ Ale ne, náš katolík poznamenaný liberalismem nic takového neudělá. Schraňuje si poklady své tolerance a své lásky pro zapřisáhlé nepřátele Víry! Co je přirozenější? Nepřivábí je ten chudák? Na druhou stranu, pro nejheroičtější obránce Víry má jen sarkasmus a nadávky.
Krátce řečeno, [liberalismem] poznamenaný katolík nemůže pochopit onu přímou opozici, per diametrum, o níž hovoří sv. Ignác ve svých Duchovních cvičeních. On neví, jak dát přímý úder. On nezná žádnou jinou taktiku než útok z boku, taktiku, která v náboženství asi může být pohodlná, ale nikdy není rozhodná. On chce zvítězit, ale za podmínky, že nezraní nepřítele, že nikdy nenaruší jeho pohodu nebo jeho klid. Pouhá zmínka o válce bolestivě rozrušuje jeho nervy a probouzí všechny jeho smířlivé sklony. U nepřítele v plném útoku, s nesmiřitelnou nenávistí a prohnaností klamu, který jej takřka přemáhá, by snášel nepřátelské napadení a zarazil by zdrcující nápor papírovými zábranami iluzorního míru.
Jedním slovem, krajního a umírněného liberála můžeme rozpoznat dle jeho hořkých plodů; [liberalismem] poznamenaného katolíka můžeme rozpoznat díky jeho deformovanému zalíbení v liberalismu a jeho dílech.
Krajní liberál vyřvává svůj liberalismus; umírněný liberál jej neslyšně vyslovuje; [liberalismem] poznamenaný katolík jej šeptá a říká s povzdechem. Všichni jsou dostatečně špatní a slouží dobře ďáblu. Nicméně, krajní liberál vyčnívá svou hrubostí; plodnost [liberalismem] poznamenaného katolíka je částečně sterilizovaná jeho hybridní povahou. Avšak umírněný liberál je skutečně satanským typem, je maskovaným zlem, které je v naší době hlavní příčinou zničujícího dopadu liberalismu.
Zdroj: Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix Sardá Y Salvany, kapitola 16
Překlad: D. Grof