„Ecclesiavakantismus“
– část I (2016)
Původní
článek byl otištěn ve španělštině na blogu Non Possumus.
***
Mezi dvěma
extrémy
Úzce spojený se sedesvakantismem je postoj nazývaný (nesprávně)
„ecclesiavakantismus“, podle nějž ta organizace, kterou každý nazývá
„katolickou Církví“, jí není, ale spíše je jinou společností nazývanou
„koncilní církev“, zatímco skutečná katolická Církev je zredukována na zbytek (malé stádo) sestávající pouze
z tradicionalistů v přímé opozici k hierarchii „koncilní
církve“. „Koncilní církev“ nejen okupuje
katolickou Církev, ale nahrazuje ji.
Podobně jako radikální protestanti, i ecclesiavakantisté
přicházejí s tím, že ztotožňují „celosvětovou náboženskou organizaci
řízenou z Vatikánu“ se Satanovou synagogou antikrista nebo ženou ze
Zjevení 17 a 18.
Na druhém
konci škály (mezi těmi, kteří se mohou nazývat tradicionalisty) nacházíme Msgr.
Fellayho a jiné příznivce dohody z FSSPX, kteří odmítají ideu, že „koncilní
církev“ je něčím více než zlým duchem [tendencí] v rámci katolické Církve: „Avšak ona [katolická Církev] se skládá
z celé té organizace. Na jedné straně musíme tuto organizaci nazývat
svatá, a na druhou stranu nás šokuje a pobuřuje. (...) Katolická Církev je naší
Církví. Žádnou jinou nemáme. Žádná jiná neexistuje. Bůh dovolil, že onemocněla.
(...) Nemoc je nemoc; není Církví samotnou. Je [nemoc] v rámci Církve, ale
Církev zůstává sama sebou. (...) Jistě, musíme bojovat s tou nemocí. Tato
nemocná Církev je však skutečně Církví založenou Naším Pánem. Jen ona sama má
příslib věčného života. Jen jí samé bylo přislíbeno, že brány pekelné jí
nepřemohou.“ (Msgr. Fellay, DICI) „Do té míry, do jaké se od Druhého
vatikánského koncilu odehrála „změna směřování“, používáme termín „koncilní
církev“. Toto vyjádření je obecně chápáno nikoliv jako odlišný subjekt nebo
podstata, ale spíše jako nový duch
zavedený do Církve v době Druhého vatikánského koncilu, který vytváří
překážku cíli Církve, jinak řečeno Tradici její víry a mravů. (...) Proto neexistují dvě Církve;
v rámci Církve jen existuje antagonistické hnutí bojující proti Církvi
zevnitř, pracující na neutralizaci Církve v jejím postupu tím, že brání
naplnění cíle Církve.“ (P. Gleize, DICI)
Mezi těmito
dvěma krajními pozicemi existuje středová pozice: tyto dvě církve jsou těsně
propleteny, jako je zrno a plevy v Evangeliu. Sdílí tentýž materiální subjekt,
jsou odlišné, ale ne oddělené. Člověk může říci, že „koncilní církev“ je jako
zhoubný nádor v katolické Církvi. V hierarchii jsou formální heretici
a materiální heretici. Věřící, kteří nejsou tradicionalisté, jsou obecně
materiální heretici vedení do omylu a držení v něm duchovními, kteří,
zaviněně či nezaviněně, hlásají koncilní omyly. Tento
postoj vysvětlili dominikáni z Avrillé v článku s názvem „Jedna
hierarchie pro dvě církve?“ a Msgr. Tissier de Mallerais ve svém článku
„Existuje koncilní církev?“.
Dvojznačné
Výrazy, které nepodporují více, než
jeden smysl, se nazývají jednoznačné. Opak nastává u nejednoznačných výrazů,
které jsou ve filozofii nazývány dvojznačné. Například slovo „bank“ – banka [v
angličtině] je matoucí, protože může znamenat druh místa k sezení;
pracovní lavici; společnost, která provádí finanční transakce; budovu, kde tato
společnost působí; medicinské skladovací zařízení; skupinu ryb; břeh atd.
Výraz „koncilní církev“ není
jednoznačný, protože podporuje odlišné významy nebo smysly:
Dle prvního smyslu je „koncilní církev“ organizací koncilního
náboženství, která koexistuje s katolickou Církví v témže subjektu
(vysvětlení dominikánů z Avrillé a Msgr. Tissiera). „Koncilní církev“ je
plevami na pšeničném poli.
Dle druhého smyslu je „koncilní církev“ katolickou Církví ve skutečné
realitě, tj. [Církví] upadající či hnijící (ve svých lidských aspektech)
v rukách modernistů, kteří ovládají Církev od Druhého vatikánského
koncilu. „Koncilní církev“ je rozséváním zrna spolu s plevami.
V tomto smyslu je protikladem „koncilní církve“ nikoliv „katolická
Církev“, ale „předkoncilní Církev“.
Tyto první dva smysly „koncilní
církve“ se vzájemně nevylučují, ale vylučují následující dva.
Ve třetím smyslu je „koncilní církev“ společností, kterou obecná veřejnost mylně identifikuje jako katolickou
Církev. Tato společnost je v současnosti vedena Františkem a je všude
známá jako „katolická“, přesto katolická není. Ani hierarchie, ani farníci,
kteří do této organizace patří, nejsou jako takoví katolíky, ale koncilními
heretiky. Skutečná katolická Církev je zredukována na úroveň domácností a
jednotlivců a skládá se jen z tradicionalistických skupin oddělených od
Říma, roztříštěných po světě. „Koncilní církev“ je pleva oddělená od
zrna. Tento třetí smysl vylučuje ostatní tři, je zastáván mnoha sedesvakantisty
a vede k sedesvakantismu a schizmatu.
Dle čtvrtého smyslu je „koncilní církev“ jen zlým duchem (liberálním a modernistickým) existujícím v rámci
katolické Církve. „Koncilní církev“ je kazem nebo nemocí zrna. To zastává
Msgr. Fellay, otec Gleize a příznivci dohody v FSSPX obecně. Tento čtvrtý smysl
vylučuje ostatní tři. Všimněte si, že organizace nebo koncilní sekta je
nesprávně nazývána „církev“, jako když mluvíme o „anglikánské církvi“,
„luteránské církvi“ atd.
Ecclesiavakantismus
a učení Církve
Jak dalece může člověk vpravit
herezi do Církve? Do jaké míry může člověk zmenšit její viditelnost? Jaké jsou
přesné limity poškození, jež může Církev utrpět u svých znaků jednoty,
svatosti, všeobecnosti a apoštolskosti? To jsou vskutku obtížné otázky.
Nu, důkazní břemeno leží na všech typech
ecclesiavakantistů, aby prokázali, že,
navzdory skutečnosti, že (dle toho, co říkají) falešná a heretická koncilní
církev nahrazuje po světě katolickou Církev a navzdory krajní malosti a
nevýznamnosti (jak argumentují), na níž byla zredukována, ji brány pekelné
nepřemohly a že Církev zůstává neochvějná, viditelná a stále si zachovává znaky
jednoty, svatosti, všeobecnosti a apoštolskosti.
Podle nejkrajnějších ecclesiavakantistů znamená vítězství
modernismu Druhého vatikánského koncilu to, že se Církev nyní nachází bez
papeže, bez biskupů, bez kněží nebo jenom s hrstkou kněží nakažených
modernistickými omyly a množstvím věřících tak zredukovaným, že čítá sotva
několik set nebo několik tisíc. To se však rovná tomu říct, že brány pekelné Církev přemohly,
protože podle neomylného Magisteria nemůže
katolická Církev upadnout do té míry, že je zredukována na nepatrný zbytek,
roztříštěný po světě, bez papeže a bez biskupů. Podle Prvního vatikánského
koncilu je skutečně nemožné, aby byla Církev zredukována do takových krajností,
protože tento koncil rozhodl, že, pro instituci založenou Kristem, papež bude
mít trvalé nástupce, a on vždy pod sebou bude mít biskupy:
Nauka Církve
1) Trvalost primátu je výslovně a přímo definována na
Prvním vatikánském koncilu (D 1824s). [D 1825 Kánon. „Kdo by tedy řekl,
že není z ustanovení samého Christa Pána čili právem božským, že blažený Petr v
primátu nad veškerou Církví má neustálé nástupce ... proklet buď.“]
2)
Trvalost
Církve je výslovně, ale nepřímo, definována na tomtéž koncilu (D 1821- 1824s).
3)
Trvalost
hierarchie je nepřímo definována Prvním vatikánským koncilem. Ve skutečnosti
výslovně definoval trvalost primátu (D 1824s). Je to tak, že definoval, že je
pro primát typické, že má své vlastní podřízené a že vládne kněžím či biskupům
univerzální Církve (D 1827-1831). Vždy budou existovat kněží či biskupové
podřízení primátu. Totéž se výslovně učí v úvodu ke Konstituci o Církvi (D
1821).
(Sacrae Summa Theologica otců
Společnosti Ježíšovi, BAC, 1955, trat. III, „Od Církve Ježíše Krista“, str.
595-596).
Některé
námitky
1.
Slova Našeho Pána v Lukášově evangeliu 18:8: „Nalezne však Syn člověka víru na zemi, až
přijde?“ Dnes prakticky neexistuje žádná víra na světě. Odhaduje se, že
věrní tradicionalisté představují více či méně 0,01% všech katolických věřících.
Zbývajících 99,9% ztratilo víru vyznáváním koncilní hereze a již nepatří do
pravé Církve. To, co tedy obyčejní lidé nazývají „katolickou Církví“, není nic
víc než nekatolická sekta, a pravá Církev přežívá v těch, kteří jsou vně
této „koncilní církve“.
Odpověď: Existuje „většina katolíků, koncilních ze zvyku, [s]
duchem konformismu nebo poklidu, kteří, jak bylo výše řečeno, patří do
„koncilní církve“ jen materiálně.“ (Msgr. Tissier v „Sel de la Terre č. 85)
Ale k vyloučení z Církve potřebujeme ne jen materiální herezi, ale i formální
herezi (1). Proto si velká většina těch, kteří se nazývají katolíky, navzdory
své materiální herezi, zachovává katolickou víru a nadále je součástí katolické
Církve.
2.
Tentýž biskup Tissier řekl v tomto článku
následující: „A co kromě této vulgární koncilní církve zbývá z katolické
Církve? Odpovídáme, že katolická Církev, byť zredukovaná na skromný počet
duševně zdravých věřících tvořících její „zdravou část“, a možná jednoho
věrného biskupa, jak tomu může být podle otce Emmanuela u Církve na konci času,
zůstane Církví katolickou.“ Nu, to je stav Církve dnes. Církev nadále existuje
jen ve zbytku tradicionalistů,
nikoliv v oficiální struktuře „koncilní církve“.
Odpověď: V tomtéž článku biskup
Tissier zastává názor, že koncilní církev a katolická Církev koexistují ve
stejném subjektu, proto má citát [v kurzivě výše] doplněno „s“. Všimněte si
také, že otec Emmanuel, přinejmenším ve hře „Drama konce časů“, neříká, že
Církev bude někdy zredukována na jednoho věrného biskupa (viz citát z Prvního
vatikánského koncilu výše).
3.
Známá slova kardinála Pieho (v proslovu při přijetí
relikvií Sv. Emiliana, biskupa nantského, 8.11.1859) ... „Jak se svět blíží ke svému konci (...), Církev, společnost zajisté vždy
viditelná, bude čím dál více redukována na úroveň jednotlivců a domácností.“
Toho jsme dnes svědky. Pravá Církev je Církev, která je v současnosti
zredukována na tuto úroveň jednotlivců a domácností, která je výlučně tvořená
tradicionalisty v opozici vůči „koncilní církvi“, podvodnici, která se
jeví být pravou katolickou Církví.
Odpověď: Kardinál Pie hovořil o
vážném úpadku v Církvi, nikoliv o tom, že katolická Církev bude ztělesněna
jinou organizací.
4.
Slova Naší Paní
z La Salette: „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista.“
Odpověď: Za prvé, musím zmínit, že
soukromá zjevení nejsou mezi prameny teologů („locis theologicis“), to jest „zdroji
teologického vědění, ani aby objevily, ani aby posoudily, co bylo již nalezeno,
a nemají žádné místo mezi kategoriemi argumentů k prokazování nebo vyvracení“
(Summa Theologica Sacrae, BAC 1955, svazek I, str. 20). Za druhé, onen citát
není v původní verzi z roku 1851, takže jej lze považovat za
pochybný. Za třetí, i kdyby byl tento citát autentický, interpretace ecclesiavakantistů není jediná možná. Za
čtvrté, Svatý stolec se nemůže odchýlit natolik, že se nějak stane sídlem
Antikrista (viz citace neomylného Magisteria Prvního vatikánského koncilu).
5.
Slova exorcismu Lva XIII.: „...postavili trůn své odporné
bezbožnosti plné záludnosti, aby rozptýlili stádo, zatímco bijí pastýře.“
Odpověď: Tato slova
nemohou být vykládána jako, že tento trůn
nahradil Svatý stolec.
6.
„Náboženství
Druhého vatikánského koncilu je náboženství jasně odlišné a dokonce odporující
katolickému náboženství. Je nemožné, aby toto náboženství existovalo
v rámci katolické Církve, je nemožné, aby obě náboženství existovala ve
stejném subjektu, ve stejné organizaci. Proto jsou „koncilní církev“ a
katolická Církev oddělené.“
Odpověď: 1) Omyl tohoto uvažování je
v tom, že se za stejné nebo shodné považují termíny náboženství a církev (oba
nejsou dvojznačné). V nejširším smyslu je „církev“ organizací lidí, kteří
vyznávají nějakou formu „křesťanského náboženství“. Člověk může vyznávat mylné
koncilní náboženství nevinně a dopouštět se pouze materiální hereze, a protože
pokřtěná osoba, která se dopouští materiální hereze, nepřestává patřit do
Církve, stejně může „koncilní náboženství existovat v rámci katolické
Církve.“ 2) Také svatý Pius X. nazval modernisty „tajnou organizací“ (Motu
Proprio Sacrorum Antistitum, 1910),
která se skrývá „v samém lůně a středu Církve“ (Pascendi, 1907).
7.
Námitka z opačného konce: „Jestliže budu následovat vaši logiku, musím dojít k závěru, že
koncilní církev existuje jako schizmatická sekta, formálně odlišná od katolické
Církve. Všichni členové tudíž jsou přinejmenším schizmatiky; jsou mimo Církev;
nemůžeme jim podávat svátosti, dokud se veřejně nezřeknou koncilních papežů
jako antipapežů“ ... (P. Gleize v rozhovoru pro DICI 7.6.2013)
Odpověď: 1) To, že koncilní církev existuje jako schizmatická
sekta, formálně odlišná od katolické Církve, ji nezabraňuje koexistovat
spolu s ní v témže subjektu, obě mají stejnou materiální příčinu. 2)
Katolík, který je materiálním schizmatikem, není kvůli tomu mimo Církev, jedině
pokud je ve formálním schizmatu.
Poznámky:
1) „Je jednomyslným soudem mezi katolíky, že
formální a zjevní heretici nejsou údy těla Církve.“ (Sacrae Theologiae
Summa, B.A.C., 1955, Trat. III, „Církev Ježíše Krista“, str. 847) „Ačkoliv jsou veřejní odpadlíci a heretici,
schizmatici a excommunicati vitandi mimo organizaci Církve, přesto je jejich
vztah k Církvi zásadně odlišný od nepokřtěných. Protože je křestní
charakter, který má za účinek začlenění do Církve, nezničitelný, pokřtěná
osoba, navzdory tomu, že přestala být členem Církve, se nemůže zcela oddělit od
Církve, aby bylo každé pouto s Církví rozpuštěno. Povinnosti vyvstávající
z přijetí křtu zůstávají, i když je požívání práv s tím spojených
odebráno kvůli trestu. Tak si Církev nárokuje jurisdikci nad pokřtěnými osobami,
které jsou od ní oddělené.“ (Ludwig Ott, Příručka dogmatické teologie,
Herder, Barcelona, 1966, str. 467).
Zdroj: Archbishop
Lefebvre Forum
Překlad: D.
Grof
