středa 2. prosince 2015

Katolická Církev a antisemitismus (1953)

 
Katolická Církev a antisemitismus (1953)
P. Denis Fahey
Význam antisemitismu
Po tom všem, co již bylo [v knize] řečeno, bude snadné se vypořádat s otázkou antisemitismu. Co tento termín znamená? Znamená nenávist k Židům jakožto rase. Židé však toto slovo používají, aby jím označili jakoukoliv formu opozice vůči sobě, a neustále se s tímto termínem snaží spojovat iracionalitu a nedostatek vyváženosti. Zjevně chtějí, aby svět věřil, že kdokoliv se staví proti židovským aspiracím, je více či méně duševně vyšinutý.
Prvně se musí poznamenat, že termín je také příliš široký a příliš volný. Arabové jsou bezpochyby Semité. Přesto jsou Arabové v Palestině kvůli své opozici vůči židovské nadvládě antisemité.
Za druhé, protože se musíme udatně stavět za práva Krista Krále, pravého nadpřirozeného Mesiáše, a usilovat o to, aby nadpřirozený duch Mystického Těla znovu prostoupil společnost, musíme bojovat proti židovským snahám proniknout svět naturalismem. V tomto smyslu, protože existuje jediný Boží plán řádu ve světě, každý duševně zdravý myslitel musí být antisemitou. The Jewish World (Židovský svět) z 9. dubna 1883 obsahoval následující program: „Velkým ideálem judaismu je ... aby celý svět byl prodchnut židovským učením a aby v univerzálním Bratrstvu národů – ve skutečnosti větším judaismu – zmizely všechny oddělené rasy a náboženství.“ To sebou nese eliminaci nadpřirozeného Mesiáše a zmizení Mystického Těla Kristova, katolické Církve. Židé nesmí být překvapeni, že takové ambice vyvolávají „antisemitismus“. Tento program je výzvou katolické Církvi na souboj na život a na smrt.
Postoj Církve v této věci
Katolická Církev odsuzuje nenávist a nedostatek lásky mezi národy, stejně jako je odsuzuje mezi jednotlivci. Skrze přirozenost jsme bratry a skrze nadpřirozenost, Boží Život milosti, jsme sjednoceni v bratrství, které je ještě nekonečně ušlechtilejší. „Nad bratrstvím lidskosti a vlasti,“ řekl papež Pius XI., „existuje bratrství, které je nekonečně posvátnější a drahocennější, bratrství, které nás sjednocuje v Kristu, našem Vykupiteli, konkrétně naše příbuznost v katolické Církvi, Mystickém Těle Krista samotného.“ (1)
Církev odsuzuje zvláště nenávist k Židům. Proč je nenávist k židovské rase jako takové zvláště odporná? Protože oni jsou národem a rasou, v níž se Slovo stalo Tělem. Náš Pán je Žid z rodu Davidova. Katolíci tuto nenávist obvykle označují termínem „antisemitismus“. (2)
Vezmeme-li v potaz odsouzení německých rasových teorií encyklikou O pronásledování Církve v Německu a v dopise Posvátné kongregace seminářů z dubna 1938, musí být současná nacionálně socialistická nenávist k židovské rase odsouzena ještě přísněji, protože je založena na rouhavých a heretických předpokladech. (3)
Musí se však spolu s autorem článku Juifs et ChrétienesDictionnaire Apologétique de la Foi Chrétienne poznamenat, že Církev promlouvala pro i proti Židům. Na jednu stranu Církev hovořila pro Židy, aby chránila jejich osoby a jejich bohoslužbu před nespravedlivými útoky. Vždy odsuzovala násilné činy proti Židům a respektovala svobodu jejich svědomí a dovolovala svobodu pro jejich kult. Na druhou stranu Církev hovořila proti Židům, když chtěli vnutit své jho věřícím a provokovat odpadlictví. Vždy usilovala o to chránit věřící od jejich nákazy. Protože zkušenost v minulých stoletích ukázala, že když Židé uspěli při získávání vysokých státních úřadů, zneužívali svou moc k újmě katolíků, Církev se vždy snažila zamezit katolíkům, aby se dostali pod jejich jho. Bylo jim zakázáno obracet na víru a nebylo jim dovoleno mít křesťany za otroky či sluhy.
Na jednu stranu Církev odsuzuje rasovou nenávist obecně a nenávist k rase Vykupitele zvlášť. Na druhou stranu Církev, jak jsme viděli, trvá na povinnosti bojovat s naturalismem ve veřejném i soukromém životě a schvaluje lásku k rodné zemi a velebí pravé nadpřirozené vlastenectví. Máme právo a povinnost bránit svou zemi a svůj národ proti nespravedlivé agresi ze strany jiného národa. Tato povinnost je ještě naléhavější, když je otázkou věrnosti naší země Kristu Králi. Musíme proto bojovat proti naturalismu obecně vždy a všude a musíme být bdělí, pokud jde o naturalismus židovského národa zvláště. Neúnavná energie s jakou Jeho vlastní národ uskutečňuje likvidaci vlivu nadpřirozeného života, je dvojnásob bolestná pro Nejsvětější Srdce Našeho Pána. Boj proti naturalismu obecně a tudíž i proti organizovanému naturalismu židovského národa, je na nás požadován například papežem Lvem XIII. (Tametsi, 1900) a papežem Piem XI. (Quas Primas, 1925 a Quadragesimo Anno, 1931).
Výslovně jsme před židovským naturalismem varováni v celé řadě papežských dokumentů citovaných papežem Benediktem XIV. v encyklice A Quo Primum (1751). „Pokud jde o nás,“ píše tento učený papež, „v této věci, stejně jako ve všech jiných, následujeme linii jednání přijatou našimi ctihodnými předchůdci, římskými papeži. Alexandr III. (1159-1181) křesťanům pod přísnými tresty zakázal vstupovat do služby k Židům na jakkoliv dlouhou dobu nebo se stávat domácími sluhy v jejich domácnostech.“ „Neměli by,“ napsal, „sloužit Židům za úplatu trvalým způsobem.“ Tentýž papež vysvětluje důvod pro tento zákaz následovně: „Náš způsob života a způsob života Židů jsou naprosto odlišné a Židé snadno obrátí duše prostého lidu ke své pověře a nevíře, jestliže takoví lidé žijí v trvalém a blízkém vztahu s nimi.“ Tento citát týkající se Židů se nachází v dekretálu Ad haec. Inocenc II. (1198-1216), poté, co se zmínil, že Židé jsou přijímáni křesťany do svých měst, varoval křesťany, že způsob a podmínky přijetí by měly být takové, aby Židům zabránily oplácet zlým za dobré: „Když jsou tedy z lítosti přijati do důvěrného styku s křesťany, oplácejí svým hostitelům, jak říká přísloví, po způsobu krysy chycené do pytle nebo hada na prsou nebo žhavým cejchem v tříslech“ Tentýž papež říká, že Židům pasuje sloužit křesťanům, ale nikoliv křesťanům sloužit Židům a dodává: „Synové svobodné ženy by neměli sloužit synům nevolnice. Naopak, Židé jako sluhové odmítnutí tím Spasitelem, jehož smrt škodolibě zosnovali, by se měli uznat, ve skutečnosti i skutkem, za sluhy těch, které smrt Krista osvobodila, protože to z nich učinilo nevolníky.“ Tato slova si lze přečíst v dekretálu Etsi Judaeos. Podobně v jiném dekretálu Cum sit nimis, pod stejným nadpisem De Judaeis et Saracenis (O Židech a Saracénech) zakazuje, aby byly veřejné posty svěřovány Židům: „Zakazujeme veřejná jmenování Židů, protože mají užitek z takto jim poskytnutých příležitostí, aby se ukázali nenávistně nepřátelskými vůči křesťanům... Kdyby se kdokoliv měl zeptat, co je apoštolským stolcem zakázáno Židům dlícím v týchž městech jako křesťané...stačí mu jen si přečíst konstituce římských papežů, našich předchůdců, Mikuláše IV. (1288-1294); Pavla IV. (1555-1559); svatého Pia V. (1566-1572); Řehoře XIII. (1572-1585) a Klementa VIII. (1592-1605), jež jsou snadno dostupné, protože se nacházejí v Bullarium Romanum.“
Tváří v tvář židovskému naturalismu tedy musíme vyhlásit nadvládu nadpřirozeného života Mystického Těla, skrze nějž jsme duchovními potomky Abrahama, nad přirozeným životem tělesných Abrahámových potomků a stejně tak nad každou formou národního života. (4)
Tváří v tvář Rosenbergově naturalistickému zbožštění německé rasy a jeho odmítnutí židovské krve jako otrávené, musíme prohlásit, že Mystické Tělo Kristovo je jedinou Bohem ustanovenou nadpřirozenou společností, v níž všichni, jak Židé, tak pohané, Němci i ti, kdo nejsou Němci, nalézají vykoupení. Musíme nekompromisně prohlásit, že tato nadpřirozená společnost, z níž je krev života posvěcující milostí, je nesrovnatelně nadřazená každému národu a každé rase. Jako si Abraham svou vírou a poslušností zasloužil být předchůdcem Hlavy vykoupeného lidstva, který byl tedy židovské krve, tak my svou vírou a poslušností jsme jeho duchovními potomky, duchovně Semity, údy Mystického Těla jeho sémě. To papež Pius XI. zdůraznil, když použil vyjádření: „Antisemitismus je nepřípustný. Duchovně jsme Semité,“ promlouval k belgickým účastníkům poutě v září 1938. (5) Vyjádření papeže Pia XI. k židovským kněžím konvertitům, otcům Lémannovým: „Vy jste syny Abrahama a já také.“ (6)
Vyjádření užité papežem Piem XI. bylo často citováno, vlastně tak často, že má člověk sklon k podezření, že je používáno jako propaganda s vyhlídkou na zdůrazňování jednoho aspektu této otázky, zvláště když člověk zřídkakdy nachází jakoukoliv zmínku o předešlé části papežova proslovu. Papež Pius XI. také řekl: „Pro křesťany je nemožné být antisemity, ale uznáváme, že každý má právo se bránit, jinak řečeno, činit bezpečnostní opatření na svou ochranu před vším, co ohrožuje jeho legitimní zájmy.“ Tak v tomto prohlášení papeže Pia XI. (7) nacházíme dva proudy, které po staletí plynou oficiálními deklaracemi Svatého stolce a týkají se Židů. Na jednu stranu svrchovaní pontifikové usilují o to, aby chránili Židy před fyzickým násilím a zabezpečili úctu pro jejich rodinný život a jejich bohoslužbu jakožto život a bohoslužbu lidských osob. Na druhou stranu mají nepřetržitě za cíl ochranu křesťanů před zamořením židovským naturalismem a snaží se zabránit Židům získat kontrolu nad křesťany. Existence toho druhého musí být silně zdůrazněna, protože se to do určité míry v poslední době ztratilo ze zřetele. Katolíci se musí důvěrně seznámit nejen s opakovanými papežskými odsouzeními Talmudu, ale i s opatřeními přijatými ze strany svrchovaných ponitifiků k ochraně společnosti před zásahy židovského naturalismu. Jinak se vystaví riziku, že se bude o papeži sv. Piu V. a papeži Benediktu XIV. například hovořit jako o antisemitech a ukazovat se jejich neznalost smyslu nadpřirozeného života a vlády Krista Krále nad společností.
Vysvětlení přetrvávajícího odporu k Židům
Co je však důvodem zvláštního přetrvávajícího odporu k Židům? Rozhodujícím důvodem je jejich překroucení nadpřirozeného poslání, jež jako národ obdrželi od Boha. Byli předurčeni být posly Božího Života milosti pro svět. Nenaslouchali Našemu Pánu, když k nim hovořil o realitě vyššího života a o vyšší jednotě pro národy světa než je jejich národní život a jednota vnucená jejich národem. Židé jako národ odmítli pomoci při budování nadpřirozeného Mystického Těla Kristova, do nějž byly všechny národy pozvány vstoupit. „V době Našeho Pána,“ píše Pére Lagrange, O.P., „nebyl Talmud ještě sepsán, ale jeho duch již oživoval izraelské učence.“ (8) Je to onen duch sebestředné pýchy a pohrdání, kvůli tomu, že jsou Bohem zvlášť upřednostňovaným národem, který vyvolal odpor národů vůči Židům před příchodem Krista. Je to Talmud, který mezi nimi od té doby udržoval tuto organizovanou pýchu a systematické pohrdání. Toto překroucení normálního vztahu národa k jiným národům je mravně nevyhnutelným výsledkem jejich odmítnutí přijmout Boží plán pro řád ve světě. Opozice vůči Bohu a odmítnutí milosti vedlo k úpadku. Morálně špatné se pro myšlení trvale odporující Bohu a jedinému Zprostředkovateli, Kristu Ježíši, stává správným.
Výsledek židovské opozice vůči Božímu plánu se může shrnout následovně: „Když dnes uvážíme opozici židovského národa vůči Mystickému Tělu Krista od Kalvárie, nalezneme ji kodifikovanou a takříkajíc vykrystalizovanou v Talmudu a Kabbale. Talmud obsahuje především, avšak ne výlučně, odchylky od řádu světa, pokud jde o organizaci společnosti (společenský život). Strašlivá pýcha židovského plemene, díky tomu, že snížili a zkazili ideu poslání, k němuž je Bůh povolal, je tam velice viditelná. Zatímco Talmud reprezentuje kodifikaci židovské opozice vůči Kristově vládě, Kabbala spíše odráží opozici vůči Kristově kněžství. V tom druhém vidíme především, avšak ne výlučně, odchylky od řádu, jež vyvstaly mezi Židy, pokud jde o mystickou jednotu s Bohem a duchovním životem kvůli jejich trvalému nedostatku podrobení se Bohu a Ježíši Kristu, kterého poslal. Odmítnutí přijmout Boží Život nabídnutý Naším Pánem vyústilo ve zbožštění přirozených sil člověka. Kabbala poskytuje klíč k panteismu svobodných zednářů, teosofii a jiným okultním společnostem, jež svým adeptům slibují odhalit tajemství vyššího života. (9)
Poznámky:
1)      Alokuce ke španělským uprchlíkům, 14. září 1936
2)      Srovnej dokument Kongregace posvátného Officia citovaný již na str. 75.
3)      Srovnej kapitola III, str. 43-44.
4)      „Ne všichni z Izraele jsou totiž Izrael. Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou símě Abrahamovo.“ (Ř IX, 6,7)
5)      Francouzský časopis La Croix ze 17. září 1938 uvedl, že když Pius XI. otevíral Misál, který mu nabídli nějací belgičtí poutníci, přečetl modlitbu v latině Supra quae propitio. atd. z mešního kánonu. V češtině zní tato modlitba následovně: „Na něž s milostivou a vlídnou tváří rač shlédnouti a je sobě oblíbiti, jakož jsi sobě ráčil oblíbit dary spravedlivého sluhy svého Abela a oběť Praotce našeho Abrahama a onu svatou oběť, neposkvrněnou obětinu, kterou tobě přinesl nejvyšší kněz tvůj Melchisedech.“ Papež pak pokračoval a řekl: „Antisemitismus je neslučitelný s nádhernými idejemi a pravdami vyjádřenými v tomto textu. My křesťané se nikterak nemůžeme podílet na takovém hnutí...ne, pro křesťany je nemožné podílet se na antisemitismu. Uznáváme, že každý má právo se bránit, jinak řečeno, činit bezpečnostní opatření na svou ochranu před vším, co ohrožuje jeho legitimní zájmy. Ale antisemitismus je nepřípustný. Duchovně jsme Semité.“
6)      „Vos estis filii Abrahae et ego.“ Je to otci Lémannovými citováno v knize La Cause des restes d´Israel introduite au Concile Oecuménique du Vatican.
7)      Antifon v Magnificat prvních nešpor neděle Quinquagesima vyjadřuje stručným způsobem tutéž ideu. Je následující: „Vznešený Abraham, Otec naší Víry, obětoval zápalnou oběť na oltáři namísto svého syna.“ Srovnej text Gal. III, 29: „A když jste Kristovi, jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení.“ M. Drach cituje tento text, když promlouvá ke svým druhům Izraelitům a říká: „Jen skrze Ježíše můžete být dětmi Abrahamovými.“ (L´Harmonie entre l´Eglise et la Synagogue, sv. I, str. 25)
8)      L´Evangile de Jésus-Christ, str. 463.
9)      The Mystical Body of Christ in the Modern World, str. 75, 76.
Zdroj: P. Denis Fahey, The Kingship of Christ and The Conversion of the Jewish Nation, 1953, kapitola VI, str. 78-85
Překlad: D. Grof