neděle 6. září 2015

Jak má katolický křesťan smýšleti o dluzích (1901)



Jak má katolický křesťan smýšleti o dluzích (1901)
Neděle patnáctá po svatém Duchu
Podán jest mu jeden, kterýž mu byl dlužen deset tisíc hřiven. (Mat. 18, 24).
Když jsem dnešní svaté evangelium četl a přemýšlel jsem o něm [pozn. ed.: kázání je z dvacáté první neděle po sv. Duchu], zdálo se mi, že se v něm popisuje právě naše doba. Všude jsou samé dluhy a tresty za ně. Služebník byl dlužen pánu svému deset tisíc hřiven; byl to dluh ohromný, až neuvěřitelný. Vždyť hřivna měla 6 000 denárů, deset tisíc hřiven jest tedy 60 000 000 denárů, a kdybychom počítali denár jen starý dvacetník, tedy 35 krejcarů čili 70 haléřů, obnášel tento dluh 21 milionů zlatých nebo 42 milionů korun. To byl přece pořádný dluh, a tento dluh udělal služebník. Není tedy divu, že pán naléhal na zaplacení, a když služebník zaplatiti nemohl, chtěl dáti vše dle práva prodati, aby přišel k svému. Avšak sotva vyšel tento služebník z úzkosti, potkal druhého, a zase dlužníka. Toho dluh nebyl tak veliký, obnášel jen sto peněz čili sto denárů, tedy asi 35 zlatých nebo 70 korun; byl ovšem i ten dluh na služebníka dosti veliký [pozn. ed.: v době vzniku kázání obnášela míra předmětu prostě značného asi 50 korun]. Proto naléhal i zde věřitel na zaplacení, jen s tím rozdílem, že, když dlužník nemohl zaplatiti, užil proti němu věřitel práva, dal ho u vězniti a to na tak dlouho, dokud by nezaplatil. Vidíme tudíž, že ve dnešním svatém evangeliu převládají dluhy a vymáhání dluhů.
A tak jest právě v dobách našich. Dluhy jsou podílem větší části pokolení lidského. Dluhy mají státy, země, města, osady, rodiny, jednotlivci; a jako ve svatém evangeliu naléhali věřitelé na zaplacení, tak děje se v dobách našich velmi často; proto jsem řekl, že se mi zdálo, že se ve dnešním svatém evangeliu popisuje doba právě naše.
Avšak jedné věci, která se v evangeliu připomíná, v době naší neshledáváme, nebo ji shledáváme velmi zřídka nebo se děje s donucením. Ve svatém evangeliu čteme, že člověk král odpustil svému služebníku ohromný dluh. To se za doby nynější neděje, leda jen tu, když se všecko prodá a nic nezbude, když věřitel dluh odpustiti musí. A co tu bývá zlořečení, co pláče a proklínání, ačkoliv mnohý věřitel, který přichází o kapitál, nepřichází vlastně o nic, poněvadž již dávno dostal kapitál ve velikých úrocích.
Jak vidíme ze svatého evangelia skončily dluhy pro dlužníky oba špatně: jeden byl uvržen do vězení hned, druhý pak na udání spoluslužebníků, že se zachoval ku jinému sluhovi nešlechetně. Tak také za našich časů velmi často dluhy končí velmi špatně pro dlužníka, někdy také pro věřitele a pro všecky, kteří se v nich zúčastnili.
Jest tudíž užitečno, ano jest i naší povinností, abychom uvažovali i v chrámu Páně při kázaní o dluzích. O dlužnicích ve svatém evangeliu, o jejich dluzích a o následcích dluhů mluvil sám Kristus Pán; proto mám za svou povinnost, abych o nich promluvil také já. Uvažujme tudíž o pravdě, jak má katolický křesťan smýšleti o dluzích.
Co dluh jest, není mi potřebí vykládati, ví to zajisté každý dobře. Jest to host nemilý, biřic neúprosný, nemoc těžká, choroba trvalá, a, je-li věřitel nesvědomitý a dluh nepoměrný, jistá záhuba mnohdy celých rodin. Dluh jest někdy pomoc okamžitá, někdy docela užitečná; avšak, neumí-li s ním zacházeti jeho majitel dobře, přináší mu zkázu jistou, tak že ho připravuje i o to, co měl, a co právem nazýval svým. Majitelé mnohých chaloupek chudobných a živností menších by nám mohli ovšem říci, že začali s dluhy, a že, kdyby se jim nebyla poskytla tehdáž možnost, aby dluhy ty udělali, nebyli by nikdy na těch místech, kde jsou nyní, kde se jim vede aspoň tak, že mají kde býti, že se nemusí i hladu báti; avšak nechť také řeknou, jak opatrně, jak šetrně a jak skromně musili žíti, a jak musili všecky své síly napnouti, aby v dluzích neutonuli, nýbrž aby z nich vybředli. Každý dojista dosvědčí, že kdyby byl jen poněkud povolil svým žádostem zlým, nebo kdyby byl jen poněkud hleděl na řeči a na posměchy lidské, byl by zahynul. Pro takové lidi pracovité, opatrné, šetrné, jakých jest dosud, ale čím dále tím více, jsou dluhy okamžitou ano někdy trvalou pomocí, a na nich právě shledáváme, jak má katolický křesťan o dluzích smýšleti a jak se má vzhledem na dluhy chovati. V té příčině má každý katolický křesťan pamatovati následující:
1. Dluhy jest dovoleno dělati jen tu, když toho jest buď nevyhnutelná potřeba, nebo když z toho plyne skutečný prospěch. Tak například má-li člověk dosti učiniti některé povinnosti a nemá sám peněz, nezbývá nic jiného než hledati pomoc u bližního. Vidí-li člověk, že poctivým a spravedlivým spůsobem vypůjčenými penězi může vytěžiti něco, není dojista dělání dluhů nedovoleno. V takových okolnostech jest nyní mnoho lidí; a proto třeba říci, že mnoho dluhů nynějších plyne z nutnosti, ve které lidé jsou. Avšak jak mnoho dluhů se také dělá z lehkomyslnosti, bez potřeby a bez naděje na zisk! Co dluhů ve světě jest kvůli rozličným zábavám, na kterých se utratí mnoho peněz, do kterých jest potřebí nových šatů, na které není, a proto se musí vypůjčiti! Co dluhů vyplynulo z nepravostí, labužnictví, pýchy a nadýmání se; co z rozličných nedovolených a hříšných známostí, kolik dluhů vyplynulo ze zapovězené hazardní hry, kolik z nerozumné spekulace, co dluhů ve světě nadělalo opilství! A takové dluhy dohání člověka mnohého až k zoufalství, poněvadž se za ně člověk stydí, a poněvadž, když se v něm ozve svědomí aspoň někdy, činí mu výčitky hrozné. Kolik otců takovýmito dluhy připravilo záhubu celým rodinám, kolik matek připravilo tímto spůsobem ve své domácnosti hněv, který se nevyléčí snad nikdy, kolik lehkomyslných synů a dcer zavinilo takovýmito dluhy v domácnosti takové pobouření, že se zdálo, že se neutiší nikdy! Proto praví křesťanské pravidlo o dluzích: Dluhy jsou dovoleny jen tu, když toho jest nevyhnutelně potřebí, nebo když z nich kyne aspoň nějaký prospěch; proto nedělej dluhy zbytečně a lehkomyslně.
2. Druhé pravidlo jest také velmi důležité, a prohřešují se proti němu mnozí. Poněvadž ten, kdo si vypůjčuje, zavazuje se vlastně, že co si vypůjčil, opět spravedlivě navrátí, a to s úroky, patrno jest, že jest vlastně dovoleno dělati dluhy jen tomu, kdo chce také zaplatiti. Kdo dělá tak veliké dluhy, že sám vidí, že jich zaplatiti nemůže, nebo kdo dělá dluhy již s tím úmyslem, že jich nezaplatí, ten se vlastně dopouští podvodu; poněvadž kdyby řekl věřiteli, že zaplatiti nemůže nebo nechce, dojista by mu nic nepůjčil. A podvod jest dojista hřích proti sedmému Božímu přikázání a to tím větší, čím větší jest částka, o kterou kdo bližního svého připraví, a čím chudší jest ten člověk, kterého o ni připraví. A v této příčině jest obzvláště v dobách novějších upozorniti na mnohé nesvědomité jednání různých správců rozličných ústavů peněžních. Když se v nich shledají nepořádky, mnozí členové správy, že vidí, že ústav takový nezachrání, chybu a hřích zatajují, pravdu neřeknou, hřích, schodek stává se čím dál tím větším, na konci ústav peněžní padne, a pádem tím přichází o těžce, krvavě dobytý peníz na sta lidí chudobných, kteří v důvěře přidávali krejcar ke krejcaru a ukládali ho buď pro sebe, až budou staří a ku práci neschopní, nebo pro své děti: a nyní, když myslili, že jsou u cíle práce své, ku svému zděšení slyší, že přišli buď o všecko nebo aspoň o značnou část svých úspor. Kdo nerozumí povinnostem ústavů peněžních nebo kdo jich nechce konati poctivě a spravedlivě, kdo na sobě jen poněkud cítí, že by snad byl schopen lidi šáliti, byť to i nebylo k jeho prospěchu: ó nechť se do takových úřadů neplete; poškodí jiné a sobě čest nepřipraví. Dokazují to úpadky rozličných záložen a jiných ústavů peněžních a soudní šetření o nich, o čemž možno čisti téměř denně v různých novinách. – A co mi jest říci o těch obchodnících, kteří snad lehkomyslně ano zlomyslně činí dluhy s tím úmyslem, že později oznámí tak zvané vyrovnání? Může potkati ovšem každého člověka neštěstí, proto také obchodníka, tak že přes veškeré přičinění a veškerou šetrnost nedodělá se úspěchu žádného, nýbrž klesá čím dále tím hlouběji: ale nelze přece popříti, že i v té příčině mnozí jednají lehkomyslně ano zlomyslně. Co o těch třeba souditi? Odpovídám: Soudí je již na zemi úřadové, a když vypátrají vinu, trestají je, avšak i na to třeba upozorniti, že je bude jednou souditi a trestati Bůh; a Pán Ježíš mluvě o náhradě řekl, že nevyjde člověk ze žaláře očistcového, dokud nenahradí posledního penízku, a svatý apoštol Pavel praví, že zloději a podvodníci nebudou vládnouti královstvím Božím, nýbrž že pro ty jest připraven žalář věčný.
Mimo to, jest mi zde upozorniti ještě na jeden zvláštní druh dělání dluhů, kde ten kdo je dělá, také nepomýšlí na zaplacení, a který druh dělání dluhů jest bohužel často na venkově téměř módou a záhubou rodin dosti zámožných. Jest to totiž postup živností a usedlostí se závazky a dluhytéměř nepřekonatelnými. Mnohý otec rodiny dosti četné, vida, že svou usedlost dále udržeti nemůže, postoupí ji synovi; sám si udělá řádný výměnek a vykáže i podíly ostatním dětem. Toto vše se zatají, a syn hledá bohatou nevěstu. Někdy ji najde, někdy však najde jen pouhé sliby. V tomto druhém případě bývá zle brzy po sňatku. V případu prvém mnohdy skutečně novomanželé pilnou prací, strádáním a sebezapřením překonají tu hroznou úlohu, která jim byla uložena, že vybřednou skutečně z dluhů. Takových případů však jest málo, a třeba takové lidi nazvati pravými hrdiny práce, se kterými se nyní setkáváme zřídka. Obyčejně se stává, že veliké povinnosti a dluhy stráví i přinesené věno a celá rodina jest na mizině.
V jedné osadě se před několika roky dosti dobře oženil syn, jemuž otec postoupil prodluženou usedlost. Po svatbě bylo pláče a nářku mnoho, ale na tom nebylo dosti. Výtěžek půdy nekryl daně, úroky a jiné povinnosti, proto bylo záhy potřebí dosazovati z přineseného věna. Mladý hospodář vida tu hrůzu, ve které jest, oddal se ze zoufalství pití a hře v karty. Tak to trvalo asi po osm roků. Zatím přibylo v rodině pět dítek. Po osmi letech se mladý hospodář rozstonal a za krátkou dobu zemřel. Jmění bylo celé pryč, a zbyla zde zcela nemajetná vdova s pěti dítkami. Byla ještě mladá, práce se neštítila. Vydělala rukama svýma výživu sobě i dětem. Pro svou pracovitost líbila se mnohým, a tak se stalo, že se provdala po druhé. Avšak jako se sklamala po prvé, tak se stalo i po druhé. Muž byl sice laskav k ní, ale dětí jejích snésti nemohl; z té příčiny zanevřel také časem na ni, a výsledek byl, že musily nevlastní děti co nejdříve z domu, žena pak musila pracovati jako nádenice. Na nedalekém hřbitově odpočívali její rodiče, majitelé rozsáhlého statku, kteří na ni dbali jako na zřítelnici oka svého a uschránili jí věno pěkné. Prach jejich odpočívá klidně, ale jak by se zarmoutili, jak by zaplakali, jak by tomu ani věřiti nechtěli, kdyby viděli, že jejich dcera jest nádenicí, a že ubozí červíčkové, jejich vnoučkové potloukají se od útlého mládí světem tímto jako opuštění otrůčkové. – Mám za to, že příklad tento není jediný, nýbrž že jest dosti podobných. A kde toho příčina? Nesvědomité uvalení a zatajení dluhů, které jako nelítostná šelma sežraly i pečlivě nashromážděný kapitál.
A myslíte, nejmilejší, že takové a podobné velmi záhubné zatajování dluhů děje se snad jen při uzavírání sňatků na venkově? Zajisté že nikoliv; trpká skutečnost a zkušenost dosvědčuje, že s takovými a podobnými úskoky uzavírá se nyní sňatků mnoho; že velmi často jest syn nucen převzíti od otce závod nebo živnost s dluhy, kterých nenadělal, které má zaplatiti věnem své manželky, kterých však nezmůže, nýbrž pro které přichází také o to, co mu náleží právem a čeho se dodělal poctivě.
Proto, rodičové křesťanští, buďte vždy upřímní ale také obezřetní, kdykoliv mají uzavříti sňatky synové a dcery vaše; mnozí víte sami z vlastní zkušenosti, jak těžko jest zápasiti s dluhy, a jak snadno v nich člověk zahyne, nebojuje-li na všecky strany statečně. Proto, pokud na vás jest, neuvalujte na děti své dluhy nemírné a jednejte vždy s rodiči, se kterými máte vejíti sňatkem svého dítěte v bližší jakési přátelství, opravdu spravedlivě a upřímně; nechtějte se nikdy zdáti většími, než skutečně jste. – Avšak když, synové anebo dcery, přijímáte od rodičů svých jakékoliv živnosti s dluhy a s podobnými závazky, pamatujte vždy na toto břemeno, a nechtějte žíti pohodlněji a rozmařileji než okolnosti, ve kterých jste, dovolují. Rozumnou šetrností, pilnou prací a náležitou obezřetností zaplatili veliké dluhy již mnozí, a po mnohém strádání a uskrovňování dočekali se přece dnů veselých. Bylo jim mnoho bojovati, ale zvítězili přece, a proto je vítězství jejich tím více těší; tak se může státi také vám.
3. Jest pak ještě třetí pravidlo, kterého má šetřiti ten, kdo dluhy dělá, a proti kterémuž chybují lidé často a hrubě, čím připravují sobě hanbu a jiným záhubu; a toto pravidlo zní, že má dluhy dělati jenom ten, kdo jest k nim oprávněn, tedy ten, kdo je může a chce zaplatiti ze svého. – A v tomto ohledu jest mi upozorniti vás, nejmilejší, na nešvar a hřích, kterého se dopouštějí lidé mnozí. Jest pravda, že pohanským byl a jest názor, že manželka nemá žádného práva v rodině; křesťanství praví, že žena není otrokyní svého muže, nýbrž že jest jeho družkou; křesťanství praví, že nenáleží právo na děti jen otci, nýbrž že náleží také matce; a tudíž na společné, rodinné jmění nemá práva jen manžel nýbrž také manželka! Zkušenost také dokazuje, že mnohá manželka a matka s tímto jměním lépe hospodaří a o jeho počátek a rozmnožení má větší zásluhy nežli muž a otec. Avšak toho nelze upříti, že hlavou rodiny a proto také hlavním zástupcem a správcem rodinného jmění jest manželotec.A proto také dělání dluhů takových, které mají býti uvaleny na celou rodinu, jest vlastně oprávněn otec, který má míti slušný ohled na manželku a matku. Avšak jaké se dějí v tomto ohledu podvody! Jsou rodiny, v nichž manžel dělá dluhy, aby nevěděla manželka; jiné, kde jest to naopak, a těch jest snad ještě více; jsou dále rodiny, kde tak nesprávně jedná jak manžel, tak manželka; ale jsou konečně i takové rodiny, kde se tomuto nekalému dílu přiučili také synové a dcery. Jak nepoctivé a nebezpečné jest jednání toto! Zejména dosti jest takových rodin, kde manželka matka za peníze, z nichž má opatřovati denní potřeby, kupuje věci jiné, a věci potřebné béře na dluh, nebo naopak. Jak pošetilé jest takové dělání dluhů! Zkušenost učí, že, béře-li někdo věci rozličné na dluh, pravidelně dostane horší, a mimo to musí je zaplatiti mnohem dráže. A uvažme, proč mnozí lidé dělají tyto dluhy pokoutní? Jen proto, že chtějí míti věci zbytečné, za které se mnohdy stydí, a které je později hodně mrzí. Paráda, mlsnost, pýcha a jiné nepravosti jsou pramenem těchto hrozných nepřátel domácího pokoje a blaha, a proto jako jsou tyto stromy zlé, tak jest nevyhnutelně zlé jejich ovoce. Mnohá matka, aby vyfintila svoji dceru, zadluží se tak, že jí jest až úzko; jiná nezřízenou láskou svého syna, dává mu po straně peníze na jeho lehkomyslnosti; a peníze ty buď vydluží, nebo nepoctivě zadrží. Co jest s takovými dluhy spojeno zbytečných výmluv, co lží apodvodu, aby byly zastřeny, co přinášejí strachu, jímž se chvějí ti, kdo je nadělali, aby nebyli prozrazeni! Ale co jest hříchů, když se vše prozradí, a když mají býti zaplaceny a jednou zaplaceny býti musí, neboť věřitelé nebudou mlčeti věčně. – O kéž by se této pravé a záhubné hlízy varovali všichni členové rodin křesťanských, kéž by byli k sobě upřímní, kéž by tajných dluhů nedělal nikdo!
Jsou ještě mnohá a důležitá pravidla, na která vzhledem na dluhy mají pamatovati věřitelé; avšak o těch dnes již uvažovati nemůžeme, nýbrž to musíme ponechati na dobu jinou. Dnes jsme poznali, co má souditi o dluzích ten katolický křesťan, který buď dluhy dělá, nebo dělati chce. Jest tedy dovoleno dělati dluhy jen tu, když toho jest nevyhnutelně potřebí, nebo když z dluhu kyne aspoň nějaký prospěch; jen tomu jest dovoleno dělati dluhy, kdo chce, a vidí také, že bude moci zaplatiti; a každý smí dělati dluhy jen na sebe, nesmí dělati dluhy na jiného. A konečně i to jest třeba uvážiti, že ten, kdo jest dlužen, má na své povinnosti pamatovati vždy, nemá si počínati jako věřitel, nýbrž má pilně pracovati, skromně žíti a šetřiti, aby se dluhů co nejdříve zbyl.
Vím, nejmilejší, že právě v dobách našich mnozí lidé smýšlejí o dluzích lehkomyslně; vím, že mnozí nesvědomití věřitelé půjčky veřejně nabízejí a že výpůjčku líčí tak jako by byla štěstím a požehnáním pro dlužníka, jehož bohužel velmi často sklamou. Avšak přes tyto všecky léčky pamatujme, že se málo kdy vede dlužníkům i nyní lépe než se vedlo těm, o kterých jest řeč ve dnešním svatém evangeliu; a proto pokud jen kdo může, nechť se dluhů chrání, a když je musil udělati, nechť si z nich pomáhá, jak jen může. Nevypínejme se nikdo nad poměry, ve kterých žijeme, a nestyďme se za ně; máme-li málo, žijme skromně a šetrně a buďme pracovití vědouce, že zde nemůžeme žíti všichni pohodlně. Nezáviďme bližnímu jeho statků pozemských, vědouce, že ho neoblaží a oblažiti nemohou, a že z nich bude jednou činiti přísný účet před Pánem Bohem. Když budeme tak smýšleti a dle toho také jednati, Bůh bude naší práci a našim snahám žehnati tak, abychom měli vždy aspoň to nejpotřebnější. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 588
Zpracoval: Jakub Albert