sobota 4. července 2015

Komentář Eleison CDXVI – Koncilní papeži III (2015)



Komentář Eleison CDXVI – Koncilní papeži III (2015)
(416)
4. července 2015
 
 
KONCILNÍ PAPEŽI III

Čtenáři, kteří četli tyto „Komentáře“ „Koncilní papeži I“ a „Koncilní papeži II“ před šesti respektive čtyřmi týdny, si docela dobře mohli odnést dojem, že „Komentáře“ zastávají názor, že papež František „může být pro svou nevědomost nevinný ohledně svého rouhání a herezí“, jak to formuluje jeden čtenář. To je mylný dojem. Zatímco dnešní všeobecný liberalismus může „částečně“ a „relativně“ omluvit jejich ničení katolické Církve, zajisté jej neomlouvá úplně. Jejich přinejmenším částečná vina je jasná na základě zdravého rozumu a není těžké vysledovat důkaz o ní.
Katolická Církev náleží Bohu. Založil ji a naplánoval, aby fungovala s lidmi jakožto jeho nástroji. Těmto lidským vedoucím představitelům své Církve nikdy nedovolí, aby ji zcela zničili, nevezme jim však ani jejich svobodnou vůli s tím výsledkem, že každý z nich může mít velké zásluhy nebo být bez zásluh podle způsobu, jak užívá nebo zneužívá svůj úřad. Na tomto užívání či zneužívání však závisí kromě jejich duší i spása mnoha jiných duší. Jak si pak člověk může představit, že by Bůh těmto oficiálním představitelům nenabídnul veškerou milost, kterou potřebují, aby splnili své oficiální povinnosti pro dobro duší? Jestliže tedy koncilní papeži, kardinálové a biskupové jsou skutečně všichni ustanovenými církevními představiteli, jak se jeví být a jak to popírají jen nemnozí, kteří nejsou sedesvakantisty, pak dostávají od Boha milost dostatečnou k tomu, aby dobře vedli Církev. Jestliže jí pak, obecně řečeno, vedou ke zničení, musí odmítat milosti stavu, milosti svého úřadu. A jestliže odmítají Boží milost při plnění své povinnosti, nemohou být úplně nevinní. Nemohou být viněni za rozbředlý svět kolem sebe, ale Boží milost by nakonec vyvedla jejich myšlení z této rozbředlosti, kdyby chtěli. Oni nechtějí, protože pak by se museli tomuto rozbředlému světu postavit.
Představme si konkrétní příklad, který se v reálném životě v 70. letech 20. století musel přihodit mnohokrát. Maličké staré babičce se podaří dostat ke Svatému otci. V záplavě slz vysvětluje, že její vnuk byl dobrým klukem, když vstoupil do (koncilního) semináře, tam však ztratil nejen své povolání, ale také svou víru a dokonce svou ctnost. Jestliže se koncilní papež, jak je nanejvýš pravděpodobné, spolehne na oficiální představitele kolem sebe, aby ji odbyl, není nevinný, protože malé staré babičky mohou být dozajista upřímné. Tito papeži však upřednostňují koncilní sen v souladu se světem.
A zde je skutečný příklad z Brazílie asi v 80. letech 20. století. Jan Pavel II. pořádal setkání diecézních biskupů, aby s nimi prodiskutoval apoštolát v jejich diecézích. V dané chvíli povstal mladý biskup, aby řekl, že stádo v jeho diecézi je pleněno ekumenismem propagujícím vpád protestantských sekt z USA, což je nyní po mnoho let známá pohroma v Latinské Americe. Papež si vyslechl biskupovo svědectví, ale jen o pár minut později se vrátil k propagování přesně toho ekumenismu, jejž biskup právě kritizoval. Když byl papež konfrontován s katolickou realitou, upřednostnil svůj koncilní sen. Jak by mohl být zcela nevinný?
Z toho vyplývá, že tito papeži nejsou ani úplně nevinní ani úplně vinní za současné zpustošení Církve. Nakolik jsou vinní, nakolik nevinní? Jen Bůh ví. Jestliže by však byl ustanoven dobrý papež a byl Bohem chráněný, aby prosel vedoucí představitele Církve, vyhodil špatné a povýšil dobré, ustanovil by tribunál nebo inkvizici – ano, inkvizici – aby přiměl každého oficiálního představitele, aby si otevřeně vybral mezi Pravdou či rozbředlostí, byl by to snadný úkol? Ne protože, obchodníci s rozbředlostí nemají žádnou potíž předstírat, že milují pravdu a mohou snadno uvěřit sami sobě, že jednají pouze v pravdě. Oni mohou své myšlení přizpůsobit čemukoliv a protikladu čehokoliv. Co se tedy dá dělat? Trest, který vyčistí Augiášovy chlévy.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof