středa 20. května 2015

Užitečnost falešné pravice (2015)

 
Užitečnost falešné pravice (2015)
Atila Sinke Guimaraes
27.4.2015
Revoluce – všeobecná revoluce, která se rozvinula s humanismem a renesancí a dnes dospívá k posledním krokům poté, co převzala vedení Církve – má jedno slabé místo: svou fundamentální nelegitimnost. (1) Její nelegitimnost je slabostí Goliáše. David jej mohl porazit, když věděl, jak zacílit, aby se trefil mezi jeho oči.
Nabídnu jinou metaforu, abych vysvětlil problémy revoluce.
Jeden uchvatitel ovládnul království tím, že zavraždil legitimního krále a jeho rodinu. Jen jednomu dítěti se podařilo uprchnout ze země a vyváznout. Ačkoliv byl puč tohoto zločince úspěšný, žije v neustálém strachu, protože ví, že ten chlapec je legitimním dědicem a on je ničemou. Jestliže se ten chlapec vrátí do své země, uchvatitel bude poražen, pokud bude chlapec vědět, jak sjednotit své přirozené spojence, aby sesadil toho zločince.
Jestliže se ten chlapec skutečně vrátí, jaký by byl nejlepší způsob zabránit mu shromáždit své spojence? Uchvatitel by podnítil mnoho falešných dědiců, aby si nárokovali „práva“ podobná těm chlapcovým tak, aby jeho potenciální spojenci nevěděli, koho podporovat. Protože by měl uchvatitel pod kontrolou jednání falešných dědiců, nárok pravého dědice by byl oslabený a mohl by se stát marným.
Kontrarevoluce nepotřebuje mít rovnocennou moc, aby porazila revoluci. Kontrarevoluce má na své straně moc pravdy a legitimity. Mnohem menší počet kontrarevolucionářů tedy může porazit revoluci potud, pokud jsou si vědomí své síly a vědí, kam zacílit Davidův kámen.
Je-li tomu tak, není nic důležitějšího, než aby revoluce držela skutečné kontrarevolucionáře mimo hru. Není-li možné je zničit tím, že se umlčí jejich činy, rozdělí jejich řady, infiltrují jejich buňky, ponouknou se jejich členové k nepředloženostem, pomluví se jejich vůdci, bude se lhát o jejích cílech, pak nejlepší věcí, která se dá udělat, je vytvořit pseudo-kontrarevolucionáře, aby se zmátli jejich stoupenci a jejich boj se učinil tak neúčinným, jak jen je to možné.
Pak je soubor těchto falešných nepřátel revoluce tím, co nazýváme falešnou pravicí. Když existuje skutečná a legitimní kontrarevoluce, je tato falešná pravice nejlepším spojencem revoluce. Čím početnější jsou falešné pravé frakce, tím lepší to pro revoluci je.
Tato revoluční strategie je v revolučním procesu docela často využívaná. Někdy je pro veřejnost velice těžké rozpoznat tuto falešnou pravici. Ti, kteří ze zřejmých důvodů okamžitě rozpoznají novou falešnou pravici, když vstoupí na scénu, jsou skutečnými kontrarevolucionáři. Při Posledním soudu, kde bude všechna taktika odhalena, budou katolíci překvapeni, až se dozví, jak často byli klamáni falešnými pravičáky.
Od teorie k praxi
Na říjnové synodě v roce 2014 byla v půlce cesty vydána velmi radikální zpráva, když si hybatelé synody uvědomili, že by nedosáhli jednomyslnou shodu, kterou potřebovali, aby mohli vnutit svou progresivistickou agendu. Tato zpráva měla stanovit cíl, jehož chtějí papež Fratišek, kardinál Kasper a další dosáhnout.
Souběžně také vyvolala silnou reakci v katolickém veřejném mínění, což je dobrou věcí. Poskytla však záminku ke vzniku skupiny „konzervativních“ duchovních, kteří na sebe stále více berou roli hrdinů proti progresivismu. Poskytují dobré příklady falešné pravice. Dnes jeden z nich rozeberu.
 
Schneider obnovuje tradiční obyčeje, aby Druhý vatikánský koncil a hybridní mši učinil přijatelnější pro konzervativce
Mezi těmito novými hrdiny je biskup Athanasius Schneider, biskup z Astany z Kazachstánu. Během předešlého pontifikátu byl jedním ze „lvů“, kteří upřednostňovali hybridní mši  [česky více k hybridní mši např. zde], tj. tradicionalisticky vyhlížející Novus Ordo mši dle plánů Benedikta XVI. Také napsal dvě knihy, které hájily to, že Svaté přijímání na ruku by se mělo v Novus Ordo odstranit. Jejich souhrn [v angličtině] je zde.
Schneider se rád objevuje ve slavnostním biskupském oděvu. Nezřídka je viděn, jak nosí capa magna, biskupskou purpurovou pelerínu s dlouhou vlečkou. Po synodě Schneider silně kritizoval některé progresivisty na synodě.
Díky těmto precedentům konzervativci a tradicionalisté biskupu Schneiderovi aplaudují spolu s dalšími preláty, kteří také povstali proti excesům na synodě. Za méně než rok má volný přístup do mnoha tradicionalisticko-konzervativních kruhů, ať již jsou to klerikální – FSSPX, Institut Dobrého Pastýře – nebo laické – Latin Mass Society, TFP, New Liturgical Movement a mnohých blogů ve stylu Rorate Coeli, blog patera Z., Secretum Meum, Fratres in Unum.
Abych ukázal, kým Schneider opravdu je, přepisuji velmi vypovídající dokumenty, které jsem z větší části nalezl na blogu Call Me Jorge. Překontroloval jsem zdroje a jeví se jako autentické dokumenty potud, pokud se můžeme spolehnout na sekundární zdroje na internetu.
Schneider o Druhém vatikánském koncilu
Během sympozia konaného v lednu 2014 v Paříži biskup Schneider vyzýval k reformě, jak byla vytčena Benediktem XVI. Vyjádřil svůj postoj ke koncilu:
 
Biskup Schneider v Brazílii odpovídá na otázky blogu Fratres Unum a obhajuje Druhý vatikánský koncil
„Je to Druhý vatikánský koncil, který nám dal širší pochopení Tajemství Církve dle učení církevních Otců [...]. Tak se celá Církev ukazuje jako ´lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého´ (Lumen gentium 4).“ (2)
Když Schneider hájil poslední módní výstřelek Benedikta XVI., jímž byla hermeneutika kontinuity, řekl na setkání biskupů 17. prosince 2010 v Římě toto:
„Vezme-li se od té doby v potaz zkušenost několika desetiletí věroučně a pastoračně zmatených výkladů, které jsou v rozporu s více než dvoutisíciletou kontinuitou nauky a modlitby víry, vyvstává potřeba a naléhavost zvláštního a autoritativního zásahu ze strany papežského Magisteria kvůli autentickému výkladu koncilních textů se završením a věroučnými vysvětleními – určitý druh Syllabus errorum circa interpretationem Concilii Vaticani II.
„Existuje potřeba nového Syllabu, tentokrát nasměrovaného nikoliv tolik proti omylům přicházejícím z vnějšku Církve, ale proti omylům rozšířeným vně Církve na straně těch, kteří zastávají tezi diskontinuity a roztržky s její věroučnou, liturgickou a pastorační aplikací. Takový Syllabus by sestával ze dvou částí: části označující omyly a pozitivní části s výroky věroučného vyjasnění, úplnosti a upřesnění.“ (3)
Když byl ze strany blogu Fratres Unum v Brazílii dotazován na svůj postoj k Druhému vatikánskému koncilu, řekl:
„Měli bychom si zachovat správné cítění a sentire cum Ecclesia. [Koncil] je textem naší matky, Církve. ... S Druhým vatikánským koncilem Církev nepřestala být naší matkou, i když zde jsou body, které musí být opraveny a zdokonaleny. Z tohoto důvodu říkám, že v koncilních textech existuje také mnoho dobrých věcí. Proč bychom to neměli ocenit? Na to se v debatách zapomnělo.
„Například: V [koncilním textu] Sacrosanctum Concilium o liturgii existuje norma, která říká: ´Nikdo v Církvi – ani kněz, biskup, kardinál dokonce ani papež – nemá právo svévolně změnit něco v liturgickém obřadu. Nemůže cokoliv změnit, odebrat či přidat.´ To je velmi silná norma, která neexistuje dokonce ani v Tridentském koncilu.
[Ve skutečnosti text SC říká: „Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“ – pozn. překl.]
„Kdybychom citovali tuto normu bez odkazu na zdroj, kdybychom udělali test mezi většinou progresivistických duchovních, řekli by, že je to norma Tridentského koncilu; řekli by, že taková rigidní norma nemůže pocházet z Druhého vatikánského koncilu. To je jen malý příklad. Vím o jedné knize v Německu s názvem Umlčený koncil, v níž autor předkládá seznam vyjádření Druhého vatikánského koncilu, která jsou ve skutečnosti tradiční.“ (4)
O ekumenismu a mezináboženském dialogu
Francouzské noviny La Croix podaly zprávu o těchto Schneiderových slovech o ekumenismu a mezináboženském dialogu:
  • „Cokoliv, co může přinést vzájemné povědomí a respekt mezi náboženstvími, je dobrá věc.“ (5)
  • „Ekumenismus je nutný, abychom byli v kontaktu s našimi odloučenými bratry a abychom je milovali. Z hlubiny výzvy, jíž nám nabízí novopohanství, můžeme a musíme spolupracovat s nekatolíky, kteří chtějí seriózně hájit zjevenou Boží Pravdu a přirozený zákon, který Bůh stvořil.“ (6)
K papeži Františkovi pronesl před méně než rokem, 30. května 2014, toto obecné hodnocení:
„Buďme Bohu vděční, že papež František nehovořil způsobem, jaký média očekávala. Doteď ve všech svých oficiálních homiliích vyjadřuje nádhernou katolickou nauku.“ (7)
Toto je několik příkladů kompromisů tohoto „velkého hrdiny“, který okouzluje tolik konzervativců a dokonce i tradicionalistů. Podle mého názoru je zjevně falešným pravičákem, který byl na scénu uveden progresivistickým Vatikánem, aby měl jistotu, že kontroluje levicové i pravicové odezvy na nadcházející říjnové synodě.
 
Biskup Schneider na fotce v Astaně v Kazachstánu při setkání s protestanty, schizmatiky a Židy 18. března 2013.
Poznámky:
1)      Srovnej Plinio Correa de Oliveira, Revolution and Countre-Revolution (různá místa)
2)       L´Homme Nouveau, č. 1500, apud zde; totéž prohlášení opakoval v rozhovoru poskytnutém francouzským novinám Présent 10. ledna 2015.
4)      Rozhovor pro blog Fratres in Unum zde.
5)      La Croix, 5. července 2009, zde.
6)      Tamtéž.
7)      Rozhovor pro The Latin Mass  Society, zde. 
 
Překlad: D. Grof