pátek 24. dubna 2015

Nejstarší svědectví o vnějším a viditelném zřízení Církve (1946)

 
Nejstarší svědectví o vnějším a viditelném zřízení Církve (1946)
Církev je nevěstou Kristovou (Efes. 5, 23). Jeden ženich Kristus má jedinou nevěstu, tedy obecnou Církev. Tak je Církev jedna, že ji přirovnává k manželce, která má býti podrobena muži. Podobně má býti poddána Církev Kristu: jedna Církev – snoubenka jednoho snoubence – Krista.
Nejprve ustanovuje Kristus viditelné vstupování do tohoto království. Ustanovil křest jako vstupní obřad a bránu ke svému duchovnímu společenství. Viditelný způsob přijímání ukazuje zřetelně na úmysl založiti viditelnou společnost, když se vchází viditelným způsobem do tohoto Božího království. Ale nejenom to, nýbrž tato společnost jest i zevně společensky uspořádána. Již křest udělují určití údové tohoto království. Apoštolům bylo řečeno: křtěte! Tak tu vidíme hned na začátku ustavujícího se království Božího dvě skupiny lidí, totiž vedoucích a vedených. Kdyby chtěl Kristus založiti království jen a jen duchovní, nerozlišoval by tak přesně a důsledně vedoucí od vedených.
Kristu byli nejblíže apoštolově. Byli zvlášť Kristem vychováváni, připravováni. Věříme, že na ně sestoupil Duch svatý o letnicích, Duch pravdy, Duch přivolaný na pomoc – Paraklet – rodícímu se království Božímu. A tito apoštolově chápali a uskutečňovali Kristovo poselství o království Božím skrze shromáždění těch, kteří přijali Kristův program království Božího v duších. Semkli se od začátku ve společnost, do které přijímali křtem (Sk. ap. 8, 12), která se scházela na modlitbách a lámání chleba, v které apoštolově uplatňovali svou autoritu, kde převládala především autorita jednoho, vyvoleného k tomu kdysi Kristem, totiž apoštola Petra.
Sv. apoštolové řídí již dokonale své shromáždění. Sv. Pavel a jiní apoštolově dávají předpisy pro společný život, přijímají a vylučují lidi jako z opravdové společnosti, trestají, napomínají, určují bohoslužbu, veřejný i soukromý život prvních křesťanů.
Apoštolští Otcové sami byli buď žáky apoštolů nebo žáky jejich přímých učedníků. Pro nás jsou zde nejcennější svědectví do konce II. století. Nejstarší novozákonní mimobiblická památka, o kterou se tu můžeme opříti, jest Didaché či Učení dvanácti apoštolů. Autor Didaché chápe Církev jako vnější společnost, když před sv. přijímáním podává modlitbu: „Kéž se shromáždí Církev tvá od končin země v království tvé“ (IX 4). A po sv. přijímání: „Rozpomeň se, Pane, na svou Církev, abys ji vysvobodil ze všelikého zla a abys ji zdokonalil v lásce své a shromáždil ji ode čtyř větrů posvěcenou v království své“ (X 5). Odlišuje Církev od království Božího, vidí ji putovat ještě na zemi, není mu nějakým duchovním shromážděním předurčených, ani pouze očekáváním zázračného příchodu ke konci dnů.
Sv. Klement, biskup římský, začíná svůj list Korinťanům: „Církev Boží, která putuje v Římě, Církvi Boží putující v Korintě.“ Jinde nazývá Církev Boží „jednotným a jediným stádem Kristovým“. (LVII 2.) Také doporučuje podřídit se autoritě duchovní, zdůrazňuje tedy tento důležitý prvek společnosti (XXXVII a na mnoha místech). Tak je mu Církev skutečnou společností. Ví o autoritě biskupů a jáhnů, které apoštolově sami určili. Zná tudíž i zřízení Církve jako organické rozčleněné společnosti. (XLII 2.)
Sv. Ignác z Antiochie mluví samozřejmě o Církvi hierarchicky spravované, tedy jako o společnosti s autoritou a úřady. A toto zřízení je mu božského původu. Na biskupa proto nutno se dívati jako na Ježíše Krista. (Ad Ephes. VI. 1.) Tak mají býti laici spojeni se svým biskupem jako Církev (nadmístní) s Kristem (Efes. V. 1).
Sv. Polykarp (Ad Philippenses). V nadpise odlišuje Církev obecnou, která putuje ve Filippách, od této místní obce. Také doporučuje poddati se autoritě presbyterů a jáhnů jako Bohu a Kristu. I jemu je tedy Církev založena jako společnost s autoritou, hierarchií a organisací.
Sv. Justin srovnává Církev se starou synagogou. Církev mu nastoupila po ní. Uznává tedy, že byla Církev založena právě jako společnost místo staré náboženské společnosti (Dialogus, c. 72). Ve své Apologii zase zdůrazňuje božský původ Církve (Apologia I, 61).
Sv. Ireneus chápe Církev jako učitelku, jako zdroj života pro její údy. Církev má v sobě Ducha sv., a proto je pravda: Kde je Církev, tam je Duch Boží, a kde Duch Boží, tam i Církev a všechna milost. Duch pak je pravda. Kdo tedy není ho účasten, není živen prsy matky k životu a nepřijímá z těla Kristova přečistý pramen. Vykopávají si zbořená místa, z hliněných příkopů a z louží pijí shnilou vodu, prchajíce před vírou Církve, odhazujíce Ducha, aby nebyli poučeni (Adversus haereses III, 24, 1).
Protestanté nemohou ovšem popříti toto jasné svědectví Ireneovo o Církvi jako božském zřízení pro uchování a podávání pravdy, a proto říkají, že tento Ireneův názor je sice katolický, ale ne křesťanský, protože právě v něm Ireneus zahájil vytváření katolického, ale ne křesťanského tradičního chápání Církve. Tak Werner v díle: Paulinismus bei Irenaeus.
Tertulián se dívá na Církev jako na naši matku (Adv. Marcionen V, 4), jako matku oživující (De anima, 43), znázorněnou Evou, novou matku (Adv. Marc. 1), nevěstu Kristovu (l. c. IV 11-V, 18). Tato Církev je poutnicí na zemi, ale má svou důstojnost, sídlo, naději a rod v nebesích (Apol. I).
Tak můžeme tvrditi, že nejstarší spisovatelé, přicházející po apoštolech, znají Církev jako společnost i společenství zřízené samým Kristem. Jest jim společností vnější, viditelnou, organisovanou, a to z vůle Kristovy. Toto zřízení je Boží, Kristovo zřízení.
Nuže, do II. století stojí už vybudována Církev jako společnost svatého společenství s Kristem. Církev od začátku vylučuje kacíře ze svého středu, a přece u nich nenalézáme odporu proti nějakému domnělému přetvoření Kristovy myšlenky neviditelného společenství ve viditelnou a autoritativní, organisovanou společnost! Musili by odporovat ti, které tato viditelná Církev jménem Kristovým vylučovala, kdyby jí nějak mohli odporovat, upírat právo vylučovat je. Bylo by jim to přece snadné (kdyby to bylo pravdivé) poukázat, že Církev nemá právo je označovat za kacíře a vylučovat je ze svého středu, když sama tak převrátila myšlenku Páně o společenství království Božího.
Tato změna by se musila státi za prvních stopadesát let. Není možné, že by si nebyl nikdo povšiml této změny a proměny díla Kristova. Ani jedna námitka proti založení Církve Kristem jako náboženské vnější a viditelné společnosti nevychází z důkazu, nýbrž všechny vycházejí z apriorního stanoviska, že Kristus chtěl jen duchovní království, a proto že nemohl chtít založiti Církev.
Zdroj: P. Silvestr Braito O. P., Církev, 1946, str. 58–70
Zpracoval: Jakub Albert