pondělí 30. března 2015

Rozhovor s biskupem Faurem (2015)

 
Rozhovor s biskupem Faurem (2015)
25.3.2015
 
Vaše Excelence, někteří se ptají, jaké jsou důvody, které vedly k tomu, že vaše svěcení bylo provedeno s tak velkou diskrétností. Nebylo by bývalo lepší dát takovéto radostné události větší publicitu?
Svěcení muselo být provedeno tímto způsobem, aby mu nebylo zabráněno. Situace biskupa Williamsona zůstává choulostivá. Vybrali jsme tento klášter, protože je trochu odlehlý a poskytuje jistá opatření na bezpečnost. Navíc je zde adekvátní prostor, který pro účastníky liturgie činí svěcení snadným. V souhrnu zde byla potřeba vyhnout se jakémukoliv druhu vyrušení a toho bylo úspěšně dosaženo.
Vaše Excelence, můžete nám cokoliv říct o podpisu protokolu z roku 1988? Byl jste v těch dnech s arcibiskupem Lefebvrem?
Nebyl, namísto toho jsem byl uvědomen o těchto skutečnostech stejně jako jakýkoliv jiný člen Bratrstva. 5. května 1988 arcibiskup Lefebvre podepsal protokol o dohodě s Římem, v němž papež uznal právo vysvětit jednoho z kněží FSSPX na biskupa. V té době to bylo považováno za něco nutného, aby dílo arcibiskupa Lefebvra přežilo po jeho smrti, taková věc však také byla návnadou k získání arcibiskupova podpisu. Myslím si, že když arcibiskup podepsal tento dokument, měl chvilku (skutečně dočasné) slabosti, jako tomu bylo v případě svaté Johanky z Arku, a stejně jako ona, i on napsal po „nejhorší noci svého života“ odvolací dopis představitelům Vatikánu, jímž protokol anuloval. Biskup Fellay nemůže těžit z této chvilky slabosti, která byla později odvolána, aby říkal, že napodobuje chování arcibiskupa Lefebvra. „Zašel jsem příliš daleko,“ řekl později arcibiskup Lefebvre, když mluvil o podpisu tohoto protokolu. Arcibiskup Lefebvre neměl žádné iluze o římské diplomacii a římských účastnících rozhovorů, jak je demonstrováno v mnoha jeho prohlášeních a v rozhodnutí bez diplomacie, které se objevuje ve fundamentálním prohlášení z roku 1974 o dvou Římech: Věčném a modernistickém, nebo dvou církvích: Katolické a koncilní. A biskup Fellay v prohlášení, v němž zaměňuje současný, oficiální, modernistický Řím s Věčným Římem, se stává nevěrným Věčnému Římu, strážci Pravdy. Plete si koncilní církev – o níž tolik mluvil arcibiskup Lefebvre – s katolickou Církví. Pro biskupa Fellayho existuje pouze jediná církev a pouze jediný Řím: to je však protikladem postoje arcibiskupa Lefebvra.
Vaše Excelence, nedávno jsme mohli o vás číst mnohé kritiky. Ďábel jistě není příliš šťastný z tohoto svěcení. Co byste nám o tom mohl říct?
To, co se děje je, že zamýšlíme pokračovat co nejvíce v linii arcibiskupa Lefebvra a z tohoto důvodu jsme napadáni zprava i zleva, stejně jako se to dělo arcibiskupu Lefebvrovi.
Zprava i zleva?
Ano. Nalevo jsou ti, kteří pokračují v integrování FSSPX do koncilní církve a vpravo jsou sedesvakantisté. Sedesvakantismus je přílišným zjednodušením situace (a někdy není prosté sentimentalismu, i když to může být pochopitelné), které z obezřetnosti a po hlubokém zkoumání nepřijal arcibiskup Lefebvre a teologové a kanonisté vysoké úrovně, s nimiž měl možnost konzultovat. Ohledně toho musí člověk hovořit o skutečné milosti stavu u arcibiskupa Lefebvra, který měl do jisté míry stejnou roli jako svatý Atanáš proti modernismu. Nepochybujeme, že jej Prozřetelnost postavila sem, aby nás vedl v této krizi Církve, která se po jeho smrti jen zhoršila, ale v podstatě zůstává stejná. Nemůžeme říct, že František má větší odpovědnost než Pavel VI. nebo Jan Pavel II. za vývoj této krize, jíž arcibiskup Lefebvre, biskup De Castro Mayer, P. Calmel a mnozí jiní velcí teologové čelili.
Na druhou stranu Menzingen říká, že Vaše Excelence a biskup Williamson neuznáváte římské autority „nežli čistě rétorickým způsobem“.
Ne víc a ne méně než arcibiskup Lefebvre. Proto nás sedesvakantisté také napadají a to velmi agresivním způsobem.
Vaše Excelence, při svých mších se modlíte za papeže Františka?
Následuji pokyny arcibiskupa Lefebvra v této věci: modlete se za papeže a kritizujte jeho hereze jako svatý Atanáš a mnozí světci, kteří museli odporovat papežům své doby.
Pokud jde o tyto liberální a modernistické papeže a otázku katolické Církve vs. koncilní církve, souhlasí Vaše Excelence s postojem dominikánů z Avrillé, jak byl vyložen v článku s názvem: „Jeden papež pro dvě církve“? [K této problematice články česky např. zde a zde.]
Ano.
Pokračujme tématem papeže. V předešlém rozhovoru jsme se zeptali P. Faureho, co by udělal, kdyby jej František pozval, aby přijel do Vatikánu. A nyní se vás ptáme jako biskupa Faureho, co byste řekl Františkovi?
Především musím říct, že takový rozhovor je prakticky nemožný, protože sine qua non podmínkou je přítomnost biskupa Williamsona a dalších kněží, jakýkoliv druh „rozhovorů“ vnímaný jako jakákoliv dohoda je již vyloučen, jak říkával arcibiskup Lefebvre, dokud nedojde k radikální konverzi ze strany Říma, který by ve skutečnosti a právně přijal všechny encykliky z doby před Druhým vatikánským koncilem, stejně jako všechna odsouzení liberalismu a modernismu, která zahrnují. To se však zjevně nestane před třetí světovou válkou (která se zdá blízko). Papeži bych řekl: „Do jaké Církve patříte? Do katolické Církve nebo do zfalšované církve?“ Jeho úlohou je utvrzovat své bratry ve Víře. Připomněl bych mu slova svatého Pavla: vaše autorita vám byla dána „na povznesení jiných, a ne na zkázu“ (2 Kor 13, 10), povznášet a ne ničit katolickou víru a morálku. Citoval bych arcibiskupa Lefebvra a řekl bych: „Souhlasíte s velkými encyklikami všech papežů před Janem XXIII. a se všemi papeži do Pia XII. včetně? Jste za společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li nauku těchto svých předchůdců, je zbytečné se s vámi bavit. Protože jsme věrní Věčnému Římu, máme povinnost oddělit se od modernistického a liberálního, současného a oficiálního Říma. Nemyslete si, že jen proto, že se Menzingen dal svést, že biskup Williamson nebo já padneme do stejné pasti.“
Když se vrátíme ke kritikám a lžím o vás, některé z nich jsou krajně absurdní. Odpusťte proto tuto otázku, když se vás ptáme za účelem dostát pravdě a abychom ochránili některé prosté a nadměrně důvěřivé duše: Můžete nám něco říct o okolnostech pohřbu vašeho otce? [Dle spolehlivě vyvrácených pomluv byl prý otec biskupa Faureho Žid a byl prý pohřben dle židovského rituálu. Následně to mělo vést k odchodu některých seminaristů z La Reja. – pozn. překl.]
3. března 1986 bylo tělo mého otce převezeno do mého domu na hlídku u zemřelého. Zde byl položen na mou postel a nikoliv na podlahu, jak mylně tvrdí nactiutrhační sedesvakantisté. Řekněme jim jména svědků! Osobně mohu jmenovat P. Canaleho, FSSPX, který celebroval zádušní mši, P. Ricarda Olmeda, FSSPX, a profesory semináře, kteří znali fakta, seminaristy, kteří jsou dnes kněžími, P. Schmidberger, FSSPX, který byl na mši a na hřbitově a také členy rodiny Mesudových, kteří byli velkými mecenáši semináře, když započal a kteří byli přítomni při obřadu hlídky u zemřelého. Ti později pohnutí milosrdenstvím na svém pozemku shromáždili dvacet seminaristů, kteří opustili seminář během sedesvakantistické rebelie v roce 1989. Můj otec byl pohřben na malém hřbitově Bratrstva, kde byl viditelně umístěn náhrobní kámen po mši navštívené všemi seminaristy a mnoha kněžími a věřícími. Na této události nebylo nic nenormálního a nebylo co skrývat. To, co zde však máme, je příkladem sedesvakantistické logiky, jak říct, že biskup Faure je Žid. Narodil jsem se v Alžírsku; Židé jsou v Alžírsku početní, proto „musím být Žid“. Ale protože muslimové jsou mnohem početnější, možná jsem marrano muslim? Proti těmto všem velmi absurdním pomluvám a výmyslům mám ve Francii velmi dobrý genealogický strom své rodiny, který zveřejním, až se tam vrátím zpět.
A co nám můžete říct o té krizi v argentinském semináři v roce 1989? Také vás za ni viní.
Ohledně krize v semináři v Buenos Aires vyjasňuji, že jsem přijel do Mexika 24. září 1985, pět dní po strašlivém zemětřesení, poté, co jsem byl jmenován představeným Mexického distriktu, ale tato krize se udála v roce 1989 v období sedesvakantistické krize proti arcibiskupu Lefebvrovi. Ředitel, jeden profesor a mnoho kněží s tímto sklonem ovlivnili polovinu seminaristů v La Reja, kteří počkali na návštěvu P. Schmidbergera v roce 1989, aby zcela opustili seminář a vstoupili do „semináře“ vytvořeného sekulární skupinou v Mexiku. Byl to naprostý nezdar: malá skupina z nich zůstala v opuštěném klášteře poblíž Cordoby v Argentině a poté kolem Lujánu a nakonec v El Bolsónu (jih Argentiny). Proto je zjevnou lží, že údajný skandál okolo pohřbu mého otce, který se odehrál tři roky předtím, vyprovokoval okamžitý odchod těchto dvaceti seminaristů. Biskup Tissier o těchto faktech píše v biografii arcibiskupa Lefebvra (str. 546, 2. vydání, Clovis, 2002).
Zdroj: Non Possumus
Překlad: D. Grof