neděle 30. listopadu 2014

Svatý Matouš příklad pravého pokání (1903)


Svatý Matouš příklad pravého pokání (1903)
Neděle první adventní
Nebe a země pominou, ale slova má nepominou. (Luk. 21, 33)
Dojemná jsou slova tato, která pronáší Kristus Pán o svém učení. Praví, že vše co jest na nebi i na zemi pomine, to jest dle ustanovení Božího přiměřeným spůsobem se změní, ale slova Jeho že nikdy nepominou, nikdy se nezmění, nýbrž zůstanou tatáž, nikdy nepozbudou své platnosti.
Víme dojista všichni, že učení Páně od pradávna a to ku pokynu Krista Pána samého nazývá se evangelium. Slovo to jest řecké a znamená po česku tolik co dobré, radostné poselství. A učení Páně se nazývá radostným poselstvím vším právem, poněvadž nám zvěstuje radost tu největší, že Pán Ježíš již přišel, že nás již vykoupil, a co nám jest činiti, abychom i my vykoupeni byli opravdu.
Poněvadž Pán Ježíš hlásal a mohl hlásati jen jedno učení, ježto pravda jest jen jedna – patrno jest, že evangelium jest jen jedno; ale poněvadž nám toto jedno evangelium napsali čtyři svatí spisovatelé; rozeznáváme evangelisty čtyři; tedy evangelium jest jen jedno, evangelisté však jsou čtyři.
Jest nyní posvátná doba adventní, která nás pamatuje na ty doby smutné, než Pán toto evangelium hlásal; pamatuje nás, jak Bůh pokolení lidské na zaslíbeného Vykupitele po čtyři tisíce roků připravoval. Také my se máme v adventě připraviti, abychom oslavovali narození Páně důstojně a ku svému spasení užitečně. Návod k této přípravě nám dává svaté evangelium, a jak dle tohoto evangelia připravovati se máme, poznáváme dobře na čtyřech svatých evangelistech.
Předsevzal jsem si tudíž promluviti k láskám vaším letos v době adventní o čtyřech svatých evangelistech a to tak, abychom se dle příkladu jejich připravili na slavnost narození Páně. Dnes tedy promluvím o svatém Matouši a ukážu, že jest krásným příkladem pravého pokání.
Nahlédneme-li do knih Písma svatého, poznáváme všude, že měl-li Bůh učiniti lidstvu něco velikého, důležitého, žádal vždy napřed pokání. A nemohlo a nemůže jinak býti; neboť jestliže nevejde moudrost v duši zlovolnou, aniž bydleti bude v těle, které poddáno jest hříchům. (Moudr. 1, 4), jak by mohl Bůh prokazovati dobrodiní obzvláště veliká tam, kde není srdce očištěno pokáním? Proto pokání činí člověka přístupným Bohu, slzy pravé kajícnosti nebo zkroušená mysl jsou ta nebeská rosa, která svlažuje půdu srdce našeho, aby do ní mohl zasíti Bůh símě své milosti tak, aby přineslo opravdu ovoce. Proto kázali pokání ve starém zákoně proroci, proto i svatý Jan Křtitel připravuje lidstvo na dobrodiní Boží největší, na příští Vykupitelovo, tak často a tak důtklivě volá: Čiňte pokání! A ne jinak si počínal Božský Spasitel sám; také On opakuje přikázaní: „Čiňte pokání!“ a těm, kteříž přikázaní toho neplní, hrozí hrozným rozsudkem: Zahynete.
Chceme-li se tudíž dobře připraviti na slavnost narození Páně, musíme také činiti pokání. Avšak v čempak záleží pokání a jaké má býti? To vám právě ukážu na evangelistovi Páně svatém Matouši. Vybírám ze svatých evangelistů právě svatého Matouše z té příčiny, že nebyl vždy svatým, nýbrž jak zřejmě připomíná svaté evangelium, byl povolán od Krista Pána do počtu apoštolů právě od toho úřadu, kde se mnozí dopouštěli takových přestupků, že platili za veřejné hříšníky. Svatý Matouš však napravil pravým pokáním všecko.
1. Svatý Matouš nazýval se také Levi a byl syn Alfeův. Svým povoláním byl celným, jak se nazývá sám, a byl náboženstvím žid, což možno i z toho dovozovati, že Kristus za apoštoly pohanů nepřijímal. Úřad celného provozoval v Kafarnau, městě u jezera genezarétského, kdež Kristus Pán obzvláště působil, a kde také celného Matouše k úřadu apoštolskému povolal.
V Kafarnau byl čilý obchod, proto tam bylo mnoho překupníků, obchodníků a celných. Celní vybírali také zeměpanské daně a cla, které museli židé odváděti Římanům. Poněvadž se židé považovali a také byli národem Bohem vyvoleným, měli to za velikou potupu, že museli platiti daně pohanům; z té příčiny také pohrdali všemi těmi, kdo se pohanům ku vybírání těchto dání propůjčili. Mimo to celní měnili také lidem peníze, při tom pak se dopouštěli různých podvodů; pohané pak se domnívali, že neodvádějí Římanům daně a cla všecka, proto měli celné za zloděje a podvodníky. Fariseové nazývali celné veřejnými hříšníky.
A k takovéto třídě lidí opovržených, která se dojista dopouštěla mnohých podvodů a nepravostí, náležel před svým povoláním apoštol Matouš. Avšak když přišel Pán Ježíš, uzdraviv člověka šlakem poraženého, jemuž hříchy odpustil, v Kafarnau k celnici jeho, řekl mu krátce: „Pojď za mnou!“ A celný Matouš opustil ihned celnici svou, a šel za Pánem Ježíšem. (Mat. 9, 9) Tak vypravuje svatý Matouš o sobě sám.
Na to vystrojil celný Pánu Ježíši hostinu a pozval na ni mnoho celných jiných, chtěje, aby i oni poznali Krista Pána a uvěřili v Něho. Nad tím se fariseové a zákoníci horšili, vytýkajíce Pánu Ježíši, že jí a obcuje s publikány a jí s veřejnými hříšníky; ale Pán jim odpověděl, že nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní, a že nepřišel volat ku pokání spravedlivých, nýbrž hříšníků.
Od té doby neopustil svatý Matouš Krista Pána nikdy, nýbrž za příkladem ostatních apoštolů zanechal všeho a hledal všude jenom království Božího. Po na nebe vstoupení Páně kázal nejprve židům v Palestýně, pak odešel do krajin vzdálených, cizích, tak že zavítal až do Ethiopie, kdež žil velice přísně a konal mnohé zázraky. Tak zejména vzkřísil z mrtvých dceru krále Egipa, který zázrak působil na rodinu královskou, na vojsko a na úřednictvo tak, že král i rodina a přemnozí z dvořanů přijali svatý křest. Ano dcera králova Ifigenia byla učením Páně tak proniknuta, že učinila Bohu slib ustavičné čistoty. Když však Egip zemřel, zmocnil se trůnu jeho bratr Hirtak, který, aby si vládu pojistil, chtěl pojmouti Ifigenii za manželku. Ale dcera králova zůstala věrna svému slibu, a v sňatek manželský vstoupiti nechtěla. Hirtak žádal svatého apoštola, aby Ifigenii domluvil, aby od slibu ustoupila. Když vlak svatý Matouš naopak Ifigenii ve slibu utvrzoval, dal Jej král, an právě mší svatou obětoval, vojíny usmrtiti.
Dříve než svatý Matouš odešel z Palestýny, sepsal židům na jejich žádost evangelium. Sepsal je jazykem aramajským, kterým tehdáž mnozí v Palestýně mluvili. Ale později ukázala se potřeba toho, aby evangelium to přístupno bylo i národům mimo Palestýnu, a proto je přeložil také do řečtiny. Evangelium sepsané aramajsky se časem ztratilo, řecky sepsané se zachovalo. Svatý spisovatel si v tomto evangeliu obral za úkol dokázati, že Kristus Pán jest opravdu Bohem zaslíbený Vykupitel. Proto tak často upozorňuje, že se na Pánu Ježíši naplnila proroctví starozákonní.
Poněvadž začíná evangelium rodokmenem čili knihou rodu Ježíše Krista, tedy mluví na počátku evangelia o Kristu člověku, jest odznakem evangelisty Páně sv. Matouše člověk.
2. Když jsme takto poznali, kdo byl svatý Matouš, tažme se dále, jak se od něho máme učiti pravému pokání? Svatý Matouš byl muž dosti zámožný, ano: můžeme říci bohatý. Vysvítá to již z jeho povolání, a mimo to, dokazuje to bohatá hostina, kterou vystrojil Kristu Pánu a jiným svým soudruhům. Byl také dojista muž dosti vzdělaný; patrno to z toho, že nepsal evangelium jen řečí tou, kterou mluvil obecný lid, nýbrž i řečí řeckou. Není tudíž příkladem pokání snad jen prostému lidu, nýbrž i zámožné intelligenci. Stopujme tudíž jeho pokání.
a) První a nejdůležitější jest to, že na Matouše, když seděl ve své celnici, pohlédl Kristus Pán. To jest, nejmilejší, nejdůležitější, ano tak důležité, že kdyby se to bylo nestalo, celný Levi nebo Matouš by byl nikdy pokání nečinil.
Ano, ku pokání pravému jest především potřebí, aby na nás pohlédl Kristus Pán, čili jest potřebí milosti Boží. Komu se té nedostává, nemůže pokání činiti nikdy. Bůh ovšem dává tuto milost všem, kdož jí nečiní překážky, zejména pak těm, kdo za ni pokorně prosí.
Jest nyní posvátná doba adventní, doba kající; ve zpěvech rorátních na mnohých místech věřící opakují povzdechy svatých patriarchů a proroků, kterými prosili Boha, aby poslal již Vykupitele. Když slova ta zpíváme, nebo když se podobně modlíme, vysílejme tyto prosby ku Pánu Bohu v tom úmyslu, aby nám dal svou milost, abychom mohli činiti pravé pokání. V adventě jest po celý čas mše svatá tak zvané „Roráte“, jest to mše svatá o Rodičce Boží. Mnozí katoličtí křesťané přicházejí na tuto mši svatou, přes to, že se obětuje časně z rána, rádi, nebojí se obtíží, které s tím jsou spojeny, ano obětují je Pánu Bohu rádi. Čiňte tak také vy, nejmilejší, a proste při Rorate Rodičku Boží, aby svou přímluvou prosbu vaši za milost Boží u Pána Boha podporovala.
b) Druhá velmi důležitá věc z pokání apoštola Páně sv. Matouše jest ta, že když na Něho Pán Ježíš pohlédl, šel hned za Pánem Ježíšem. Tak musíme učiniti také my. Ačkoliv jest ku pokání milosti Boží potřebí, nevykoná milost Boží všecko sama; nýbrž pokání jest také dílo naše, my musíme s milostí Boží spolupůsobiti. Proto vzbuďme, to předsevzetí, že si budeme vnuknutí milosti Boží dobře všímati, a že s ní budeme ochotně spolupůsobiti.
c) Třetí důležitou známkou pravého pokání svatého Matouše jest to, že se od Pána Ježíše nikdy více neodloučil. Seznal dojista, jak dobrý a jak milý jest Bůh všem těm, když Ho opravdu hledají a kdo se k Němu obracejí. Viděl tu lásku, viděl tu svatost, viděl tu dokonalost a dobrotu; proto dojista velice želel toho, že Boha dříve různými hříchy tak těžce urážel. Bolelo ho to dojista, že hřešil, a když viděl a věděl, jaké zlo jest hřích, jaká jest urážka Boha, jaký nevděk proti Bohu, měl nad hříchem také pravou a upřímnou ošklivost. Vše to dojalo apoštola Páně tak, že se ku starému hříchu nikdy více nevrátil a nových se nedopouštěl, nýbrž setrval při Kristu Pánu a při Jeho svatém zákonu až do smrti.
Tak musíme činiti také my. Musíme vzbuditi nad spáchanými hříchy lítost opravdivou, to jest musíme uznati, jak ošklivý jest hřích, a musí nás to rmoutiti a boleti, že jsme, Boha urazili, a proto musíme také vzbuditi pevné předsevzetí, že s pomocí Boží se zachováme opravdu tak, abychom do starých hříchů neklesali, nových pak se varovali.
V té příčině upozorňuji zejména na dvě, věci velmi důležité, bez nichž nemůže býti naše pokání pravé; jest to hříšný zvyk nebo obyčej a příležitost ku hříchu. Mnohý katolický křesťan chce činiti pokání, snad jde za tím účelem k svaté zpovědi, ale ve svém hříšném zvyku trvá dále. Má svůj zamilovaný hřích a nad tím nevzbuzuje lítost, nýbrž buď si na hřích ten ani nevzpomene, nebo si v něm docela libuje. Jiný přes to, že chce činiti pokání, trvá dále v příležitosti ku hříchu, an navštěvuje společnosti a místa, kde tak často hřešil, vyhledává docela osoby, které mu byly příležitostí ku hříchu, a myslí, že jest vše v úplném pořádku.
Svatý Matouš opustil vše a zanechal všeho, co mu bylo příčinou a pokušením ku hříchu, proto bylo jeho pokání pravé. Proto zanechme i my hříšných zvyků, varujme se příležitosti ku hříchu, a kdyby nám to vše bylo sebe milejším, a kdyby se nám zdálo, že se nám lidé pro nový život sebe více posmívají, nic toho nedbejme, nýbrž vzbuďme pevné předsevzetí, že i my pro Krista Pána opustíme vše, co by vedlo ku hříchu, a že se přidržíme jenom Jeho. Kdyby se nám někdy stalo, že bychom proti tomuto pevnému předsevzetí přece opět klesli, nepovažujme tento nový hřích za maličkost, nýbrž hleďme naň jako na neštěstí veliké; ale ani tu nezoufejme, nýbrž povstaňme s kajícností novou a s vůlí dobrou napraviti vše. Vizme v Kristu Pánu jako svatý Matouš to, co Kristus Pán opravdu jest, to jest své nejvyšší dobro, své největší štěstí; a tato myšlenka nám bude mocnou pohnutkou, abychom jeden hřích po druhém odkládali opravdu a činili trvalé pokání skutečně.
d) Konečně svatý Matouš pro Krista Pána obětoval i život, a to byl nejdokonalejší důkaz jeho pokání, a za to se dojista na něm naplnila slova Kristova, že kdo ztratí pro Něho život včasný, nalezne život věčný. Chceme-li činiti pokání pravé, musíme i v tom následovati příkladu svatého Matouše. Musíme býti ochotni a hotovi obětovati za Krista Pána i život svůj, kdyby toho bylo potřebí. Kdo nejeví této ochoty, nemiluje Krista Pána, a není Ho také hoden. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli, mne, není mne hoden; a kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. A kdo nebéře na sebe kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden,“ tak mluvil Kristus Pán. (Mat. 10, 37–38) Proto vzbuďme i to předsevzetí, že budeme ochotni pro Krista Pána obětovati vše, i život svůj. Také toho žádá od nás Kristus Pán, jenž má ve všem úplnou pravdu, neboť řekl: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“
Ano čiňme za příkladem evangelisty Páně svatého Matouše pokání pravé. Prosme Boha, aby nám dával svou milost, této milosti si ochotně všímejme a s ní spolupůsobme, litujme hříchů svých upřímně, to jest mějme je opravdu v ošklivosti a vzbuzujme v srdci svém bolest nad tím, že jsme zhřešili, vzbuďme předsevzetí pevné, že se budeme hříchů smrtelných s pomocí Boží varovati upřímně, a učiňme také předsevzetí, že budeme pro Pána Ježíše hotovi obětovati všecko. Pak bude naše pokání opravdové, pak bude dobrou přípravou na narození Páně, pak bude opravdu k našemu spasení. Vykonáme pak toto vše, když přijmeme svátost pokání a Nejsvětější Svátost Oltářní; neboť ve svátosti pokání nabudeme posvěcující milosti Boží, která smaže naše hříchy, a v Nejsvětější Svátosti Oltářní nám dá Pán Ježíš svou milost, kterou nás bude síliti, abychom dobrá předsevzetí, která jsme učinili, také provedli. Proto končím první rozjímání adventní slovy: Přijměte v době adventní hodně svaté svátosti, tím si zabezpečíme své spasení nejlépe a připravíme se na narození Páně nejdokonaleji. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 29
Zpracoval: Jakub Albert