středa 26. listopadu 2014

Progresivistická revoluce ve slepé uličce (2014)

 
Progresivistická revoluce ve slepé uličce (2014)
Manoel Ricardo Fiuza (Brazílie)
30. května 2014
V katolických kruzích je dobře známé, že jednou, poté co celebroval mši, měl Lev XIII. vidění, v němž si uvědomil, že Satan bude ve 20. století vypuštěn z pekelných hlubin a povede bitvu za zničení Církve. Aby Lev XIII. takovému zlému vlivu zabránil, sestavil modlitby, které se až do Druhého vatikánského koncilu denně říkaly po mši. Byly známé jako Leoninské modlitby (Modlitby Lva XIII.).
Vzhledem k tomu, že Luciferovým záměrem je zcela zničit Církev, může se člověk ptát: Co se ve 20. století událo, co zapříčinilo nesmírnou škodu Církvi a mohlo by být dílem ďábla předpovězeným Lvem XIII.?
Odpověď je zjevná: Byl to Druhý vatikánský koncil. Po ovoci jejich poznáte je. ... Nemůže strom dobrý nésti ovoce špatné, ani strom špatný přinášeti ovoce dobré.
Tato svědectví to potvrzují:
Pavel VI.: Ve svém prohlášení o pohromách pokoncilní Církve tvrdí, že měl pocit, že „nějakou trhlinou proniknul Satanův dým do chrámu Božího.“ Pokračuje: „Jak se to stalo?“ Papež předkládá jednu ze svých myšlenek všem přítomným: „Byl zde zásah zlé síly. Její jméno je ďábel, ona tajemná bytost, o níž se také zmiňuje epištola sv. Petra.“ (Homilie z 29. června 1972, Svátek sv. Petra a sv. Pavla)
Jan Pavel II.: „Je nutné realisticky a s hlubokým a upřímným pohnutím připustit, že se křesťané dnes ve velkém měřítku cítí ztracení, zmatení a dokonce i zklamaní. Myšlenky protikladné k zjevené Pravdě, která se vždy hlásala, byly hojně šířeny; hereze v plném a vlastním smyslu toho slova byly šířeny v dogmatické a mravní oblasti a vytvářely pochyby, zmatení a vzpoury. Liturgie jimi byla narušena.“ (L´Osservatore Romano, 7. února 1981)
Kardinál Ratzinger, pozdější Benedikt XVI.: „Výsledky, které přišly po koncilu, se jeví strašlivě protichůdné očekávání všech ... Papežové a koncilní Otcové očekávali novou katolickou jednotu a namísto toho člověk narazil na rozdělení, které – abych použil slova Pavla VI. – jak se zdá, přešlo od sebekritiky k sebezničení.“ (Ratzingerova zpráva, str. 29-30)
Plinio Correa de Oliveira: „Je bolestné to říci, ale důkazy vydělují Druhý vatikánský koncil jako jednu z největších, ne-li největší, pohromu v dějinách Církve. Od koncilu ‘Satanův dým‘ v neuvěřitelném měřítku pronikl do Církve. A tento dým se šíří den za dnem se strašlivou silou narůstajícího zamoření.“ ...
Dále se ptá: „Kdy však byly dějiny svědkem pokusu o zničení Církve, jakým je ten současný? Protože jej již nepodnikají protivníci, byl nazván ‘sebezničením‘ v nejnabubřelejším prohlášení, které má celosvětové dopady.“ (Revoluce a kontrarevoluce)
Střet mezi katolickou Církví a koncilní církví
Ten nyní probíhá. Druhý vatikánský koncil a jeho zavádění vytváří pro věřící proces nepozorované ideologické změny přepečlivě prováděné církevní hierarchií dle metodiky revoluční psychologické války. Jak se však strašlivé dopady koncilu zhmotnily, způsobily překvapení, zvýšily zmatení a probudily odezvy.
Jevem, který stojí za povšimnutí, je to, že odezvy se objevují mezi laiky. Pastýři kromě zřídkavých a bázlivých výjimek jsou plně oddáni koncilu, jako by byli jeden muž. Snaží se provádět tuto změnu u všech věřících nebo u jejich naprosté většiny.
Ale, mirabile dicto [obdivuhodná věc], čím více tato změna postupuje, tím více roste nespokojenost, nepokoj a neklid u velkého množství katolíků. Zakoušejí narůstající pocit marnosti, který vyvolává vroucí vzpomínky na všechny, kteří byli vyhozeni a pošlapáni.

Kontinuita s minulostí? Rockoví kněží a klauni jsou dnes v koncilní církvi běžným úkazem.

Souběžně s tím se čím dál častěji klade otázka, která byla často ignorována, jako by byla pokušením od zlého. Tou otázkou je: Je pokoncilní církev toutéž katolickou Církví všech dob?
Taková pochybnost v myšlení natolik vzrostla, že způsobila, že Benedikt XVI. rozvinul svou tezi o hermeneutice kontinuity ve snaze prokázat, že katolická Církev a koncilní církev jsou totéž. Je to úsilí, které sotva přesvědčilo větší množství katolíků... Ve skutečnosti sama potřeba názorně ukázat kontinuitu Druhého vatikánského koncilu s Tradicí, je příznakem toho, že si to lidé nemyslí. To je podstatou tohoto problému. Jestliže neexistuje kontinuita, je koncilní církev odlišnou institucí? Jak se dá tato šlamastyka vysvětlit?
Odpovědí je, že dnes máme dvě odlišné reality pod zevnějškem jedné Církve. Progresivistické elementy se úspěšně infiltrovaly do Církve a stávají se stále smělejšími. Postupně převzaly nejdůležitější pozice a nyní používají autoritu Církve, aby nám vnutily svůj progresivistický diktát. Jejich pole působnosti se stalo tak úplným, že v této církevní struktuře je v současnosti obtížné rozpoznat nějakého preláta, který není přímým stoupencem progresivismu nebo poslušným podřízeným, který poslouchá jeho příkazy.
Parazit, který žije z rostliny, rakovina, která sžírá zdravé tělo, oheň, který stravuje kdysi se zelenající les. Tyto metafory, které vyjadřují velkou část dnešní reality, však míjí ústřední téma. Popisují zkázu rostliny, smrt pacienta nebo úplné zničení lesa. Tento důsledek se nevztahuje na Církev, protože je věčná. Její základ spočívá na Božím příslibu: „Jsem s tebou po všechny dny až do skonání věků.“
Jak může někdo uvést do souladu zdání Církve, která je vedena na svou smrt svými nepřáteli, s příslibem její věčnosti? Tyto dvě perspektivy si neodpovídají; vzájemně si odporují.
Ale vzhledem k tomu, že žijeme z Víry, víme, že Církev nezahyne. Víme, že nastane Boží zásah, aby zabránil jejímu zjevně nevyhnutelnému zničení, ale nevíme, kdy a kde se to stane. Od nás se žádá Víra, která zdolává všechna protikladná zdání. Tento akt víry je tím, oč nás Náš Pán a Naše Paní žádá.
Proti všemu zdání Bůh změní chod událostí, potlačí tuto ohavnou progresivistickou infiltraci, porazí vnější nepřátelé a povede Církev svatou do nové fáze nádhery a svatosti.
Bude to Boží zásah apokalyptických rozměrů.
Modlíme se, aby přišel brzy a přinesl tak úplnou obnovu katolické Církve. Modlíme se, abychom na něj také byli připraveni.
Překlad: D. Grof