sobota 13. září 2014

Komentář Eleison CCCLXXIV – Papežové omylní (2014)


Komentář Eleison CCCLXXIV – Papežové omylní (2014)
(374)
13. září 2014
 
PAPEŽOVÉ OMYLNÍ
Ani liberálové, ani sedesvakantisté nejsou vděční, když se jim řekne, že jsou jako dvě strany jedné mince, ale je to pravda. Kupříkladu si nikdo z nich neumí představit třetí alternativu. Podívejte se například, jak biskup Fellay ve svém Dopise třem biskupům ze 14. dubna 2012 nedokázal vidět jinou alternativu ke svému liberalismu kromě sedesvakantismu. Naopak pro mnoho sedesvakantistů, pokud člověk přijme, že kterýkoliv z koncilních papežů je skutečně papežem, může být člověk jedině liberálem, a když kritizuje sedesvakantismus, pak prosazuje liberalismus. Ale vůbec ne!
Proč ne? Protože obojí činí stejnou chybu zveličování papežské neomylnosti. Proč? Možná je to proto, že obojí jsou moderními lidmi, kteří věří více v osoby než instituce? A proč by to mělo být rysem moderního člověka? Protože více či méně od protestantismu čím dále méně institucí skutečně usilovalo o obecné dobro, zatímco čím dále víc jich usiluje o nějaký soukromý zájem, jako jsou peníze (o které vás žádám i já), což samozřejmě zmenšuje náš respekt k nim. Dobří lidé například na čas zachránili prohnilou instituci moderního bankovnictví od toho, aby mělo okamžitě všechny své špatné účinky, ale prohnilí „banksteři“ přinejmenším ukazují, čím instituce zanedbatelného rezervního bankovnictví a centrálních bank od počátku samy o sobě byly. Ďábel je díky nepřátelům Boha a člověka v moderních strukturách.
Je tedy pochopitelné, jestliže moderní katolíci měli sklon vkládat příliš mnoho víry v papeže a příliš málo v Církev. A zde je odpověď čtenáři, který se mě zeptal, proč nepíšu o neomylnosti stejně, jako to činí klasické teologické příručky. Tyto příručky jsou svým způsobem úžasné, byly však všechny napsány před Druhým vatikánským koncilem a měly sklon připisovat papeži neomylnost, která náleží Církvi. Například vrcholek neomylnosti má sklon být v těchto příručkách prezentován jako slavnostní definice papeže nebo papeže s koncilem, ale v každém případě papeže. Liberálně-sedesvakantistické dilema je důsledkem a jakoby trestem za tento sklon přeceňovat osobu a podceňovat instituci, protože Církev není jen čistě lidskou institucí.
Protože, za prvé, sněhová čepice slavnostního Magisteria na hoře řádného Magisteria je jejím vrcholkem jen velmi omezeným způsobem – zcela závisí na skalnatém vrcholku pod sněhem. A za druhé, díky nejsměrodatnějšímu textu Církve ohledně neomylnosti, definici opravdu katolického Prvního vatikánského koncilu (1870), víme, že neomylnost papeže pochází od Církve a nikoliv naopak. Když papež zapojí všechny čtyři podmínky nutné pro učení ex cathedra, pak, říká definice, požívá... „té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou ...obdařenu míti chtěl...“ Ale samozřejmě! Odkud jinud může neomylnost pocházet než od Boha? Nejlepší z lidí, a někteří papeži byli velmi dobrými lidmi, mohou být neomylní, tj. nedělat chyby, ale dokud mají prvotní hřích, nemohou být neomylní, jak může být jedině Bůh. Jsou-li neomylní, neomylnost musí přicházet skrze jejich lidství, ale [zároveň je to] z vnějšku, od Boha, kterému se zlíbí ji propůjčit skrze katolickou Církev, a tato neomylnost je nutně jen chvilkovým darem během definování.
Proto mimo papežových okamžiků ex cathedra, jej nic nezastaví před tím, aby povídal nesmysly jakým je nové náboženství Druhého vatikánského koncilu. Proto ani liberálové, ani sedesvakantisté nepotřebují nebo by neměli dbát na tyto nesmysly, protože, jak řekl arcibiskup Lefebvre, mají hodnotných 2000 let řádně neomylného učení Církve, jímž mohou posoudit, že je to nesmysl.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org     
Překlad: D. Grof