pondělí 4. srpna 2014

Arcibiskup Lefebvre a koncilní církev – část 1. (2012)

 
Arcibiskup Lefebvre a koncilní církev – část 1. (2012)
John Lane
Při nesčetných příležitostech, v kázáních a promluvách, v dokumentech a knihách a v rozhovorech arcibiskup Lefebvre rozlišoval koncilní církev od katolické Církve. Co myslel výrazem „koncilní církev“? Abychom zodpověděli tuto otázku, je nutné připomenout některé z mnoha příležitostí, kdy jej užil a v jakém kontextu. Toto užití vrhá značné světlo na arcibiskupovo myšlení, protože názor, že existuje jiná entita, zcela odlišná od katolické Církve, do níž mohou lidé patřit, je pro jeho postoj ohledně krize ústřední. A stejně tak klíčovou pro jeho obecnou tezi, je představa, že přilnutí ke koncilní církvi s sebou nese oddělení se od pravé Církve.
První a nejvýznamnější z příležitostí, při níž arcibiskup Lefebvre kritizoval „koncilní církev“, byla jeho proslulá deklarace z roku 1974, kterážto deklarace poskytla nezbytný casus belli pro Pavla VI. k potlačení Bratrstva sv. Pia X. v roce 1976.
Arcibiskup Lefebvre prohlásil:
Celým svým srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a oněch tradic nezbytných pro zachování víry, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy.
Kvůli této věrnosti odmítáme a vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských sklonů, takových, které se jasně projevily během Druhého vatikánského koncilu a ve všech z něj plynoucích reformách po koncilu. (1)
Poté, co byl informován o ipso facto suspenzi, kterou si údajně přivodil tím, že přikročil ke kněžským svěcením proti příkazu Pavla VI., arcibiskup Lefebvre napsal:
Jeví se proto nemožným přiblížit se k základnímu problému, kterým je dohoda koncilní církve, jak ji ve svém dopise nazývá sám J.E. Msgr. Benelli, a katolické Církve.
Nenechme se mýlit. Není to otázka rozdílu mezi Msgr. Lefebvrem a papežem Pavlem VI. Je to otázka krajní neslučitelnosti mezi katolickou Církví a koncilní církví, přičemž mše Pavla VI. je symbolem a programem koncilní církve. (2)
V rozhovoru v srpnu 1976 arcibiskup Lefebvre dále objasnil své mínění.
[T]ento koncil představuje, jak dle názoru římských autorit, tak i nás, novou církev, kterou oni sami nazývají „koncilní církev“.
Věříme, že můžeme prohlásit, bereme-li v potaz vnitřní a vnější kritiku Druhého vatikánského koncilu, to jest, analyzujeme-li texty a studujeme-li jeho podmínky a jeho důsledky, že tento koncil obracející se zády k Tradici a rozcházející se s Církví minulosti, je schizmatickým koncilem. Strom se pozná podle svého ovoce. Od koncilu všechny větší noviny, americké i evropské, po celém světě uznávají, že [koncil] ničí katolickou Církev do takové míry, že dokonce i nevěřící a světské vlády mají obavy.
...
Když přijme tento nový princip [indiferentismu], musí se změnit celá nauka Církve, stejně jako kult, její kněží, její instituce, protože vše v Církvi do koncilu demonstrovalo, že ona jediná vlastní Cestu, Pravdu a Život v Našem Pánu Ježíši Kristu, kterého má přítomného ve Svátosti oltářní, a který je přítomen díky pokračování Své oběti. Proto od koncilu a skrze koncil nastalo naprosté převrácení Tradice a učení Církve.
Všichni ti, kteří spolupracují na zavedení tohoto převrácení, přijímají a lnou k této nové „koncilní církvi“, jak ji nazval Jeho Excelence Msgr. Benelli v dopise, který mi poslal jménem Svatého Otce loňského 25. června, vstupují do schizmatu. (3)
A v jiném rozhovoru poskytnutém ve stejné době zakladatel Bratrstva sv. Pia X. zdůraznil tentýž bod.
Co je schizma? Je to rozchod, rozchod s Církví. Ale tento rozchod s Církví může být také rozchodem s Církví minulosti. Jestliže se někdo rozejde s Církví dvou tisíc let, je ve schizmatu. Již zde byl koncil, který byl prohlášen za schizmatický. Nu, je možné, že jednoho dne, za dvacet, třicet, padesát let – nevím – bude Druhý vatikánský koncil prohlášen za schizmatický, protože hlásal věci, které odporují Tradici Církve a které zapříčinily rozchod s Církví. (4)
Také v této době řekl:
Jsme suspendováni a divinis koncilní církví a pro koncilní církev, do které vůbec nechceme patřit. Tato koncilní církev je schizmatickou církví, protože se rozchází s katolickou církví, která vždy existovala. Má svá nová dogmata, své nové kněze, své nové instituce, svou novou bohoslužbu, vše již odsouzené Církví v mnoha dokumentech, oficiálních a definitivních...
Církev, která vyhlašuje takové omyly, je zároveň schizmatická a heretická. Tato koncilní církev tedy není katolická. Do té míry, do jaké papež, biskupové, kněží nebo věřící lnou k této nové církvi, oddělují se od katolické Církve... (5)
Když o pár týdnů později shrnoval svůj postoj, napsal:
Do té míry, do jaké se nová církev odděluje od staré Církve, nemůžeme ji následovat. To je náš postoj a proto zachováváme Tradici, pevně se držíme Tradice; a jsem si jist, že činíme Církvi nesmírnou službu. (6)
Ve svém 12. Dopise přátelům a dobrodincům v březnu 1977 arcibiskup Lefebvre napsal:
Tento nový postoj církevních autorit je negací Kříže Našeho Pána. Žádat nás, abychom následovali tento postoj, který během koncilu umístili pod povrch, a který je jasně vyjádřen v reformách a praxi koncilní církve, je totéž, jako nás požádat zapřít Krista ukřižovaného. To učinit nemůžeme. (7)
Někteří jsou v pokušení myslet si, že arcibiskup tyto komentáře pronesl pouze pod vlivem vzrušení a že přeháněl. Může být docela dobře pravda, že jej vzrušení přimělo použít jazyk, u nějž by jej jeho diplomatická průprava a zkušenost normálně vedly k tomu, aby se mu vyhnul.  Ale obsah této analýzy zůstal jeho skutečným myšlením až do jeho smrti o čtrnáct let později.
Nesmí se připustit, že prostým rozlišováním mezi koncilní církví a katolickou Církví arcibiskup tvrdil, že celá hierarchie je vadná. Tomu nevěřil.
Ať již byl užit jakýkoliv jazyk, základní popis se nezměnil. Ve svém kázání při svěceních 29. června 1978 vysvětlil:
Věřím, že mám právo se ptát těchto pánů, kteří se nacházejí v úřadech, které byly obsazeny kardinály (kteří byli skutečně svatými osobami a kteří byli obránci Církve a katolické Víry), zdá se mi, že mám právo ptát se jich: „Jste s katolickou Církví?“, „Jste katolickou Církví?“, „S kým jednám?“ Jestliže jednám s někým, kdo má dohodu se zednářstvím, mám právo s takovou osobou hovořit? Mám povinnost jim naslouchat a poslouchat je? (8)
Také v roce 1978, poté, co zakladatel Econe popsal plodnost tradičního apoštolátu, vyvodil teologický závěr:
Jak se člověk může vyhnout tomuto závěru: tam, kde je víra Církve, tam je také její svatost a tam, kde je svatost Církve, tam je také katolická Církev. Církev, která již nenese dobré ovoce, církev, která je neplodná, není katolickou Církví. (9)
V roce 1983 smýšlel totožně:
Přesně téhož dne před devíti lety, 21. listopadu, jsem vypracoval prohlášení, které mi také přivodilo pronásledování ze strany Říma, v němž jsem řekl, že nemohu přijmout modernistický Řím. Přijímám Řím všech časů s jeho naukou a s jeho Vírou. To je Řím, který následujeme, ale modernistický Řím, který mění náboženství? Odmítám ho a nepřijímám ho. A to je Řím, který byl zaveden do koncilu a který právě ničí Církev. Odmítám tuto církev. (10)
Dva komentáře, včetně jednoho z těch výše zmíněných, byly důvodem šetření přímo Kongregací pro nauku Víry. Zde je zápis:
V předběžné poznámce (12. července 1976) k dopisu adresovanému Svatému Otci jste napsal:
„Nemylme se, není to otázkou sporu mezi Msgr. Lefebvrem a papežem Pavlem VI. Je to otázkou krajní neslučitelnosti katolické Církve a koncilní církve, přičemž mše Pavla VI. představuje program koncilní církve.
Tato idea je přímo vyjádřena v homilii přednesené 29. června během světící mše v Econe:
„Nu, jsou to právě tyto neodbytné požadavky těch, kteří byli posláni z Říma, abychom změnili svůj ritus, co nás nutí se zamýšlet. A my jsme přesvědčeni, že tento nový mešní ritus vyjadřuje novou víru, víru, která není naše, víru, která není katolickou Vírou. Tato nová mše je symbolem, vyjádřením, obrazem nové víry, modernistické víry... Je jasné, že tento nový ritus je takříkajíc protikladný, předpokládá jiné pojetí katolické víry, jiné náboženství... Pomalu, ale jistě, se do Svaté Církve zavádí protestantské pojetí mše.“
OTÁZKA:
Máme z těchto prohlášení dovodit, že dle vás papež promulgující a zavádějící nový Ordo Missae a všichni biskupové, kteří jej přijali, založili a kolem sebe viditelně shromáždili novou „koncilní“ církev zásadně neslučitelnou s katolickou Církví?
ODPOVĚĎ:
V prvé řadě poznamenávám, že výraz „koncilní církev“ nepochází ode mě, ale od J.E. Msgr. Benelliho, který v oficiálním dopise požádal, aby se naši kněží a seminaristé podřídili „koncilní církvi“.
Myslím si, že duch náchylný k modernismu a protestantismu se projevuje v pojetí nové mše a také v celé liturgické reformě. Sami protestanti říkají, že to tak je a Msgr. Bugnini to sám nepřímo připouští, když tvrdí, že tato ekumenická reforma byla naplánována v ekumenickém duchu. (Mohl bych připravit studii ukazující, že v Ordo Missae existuje protestantský duch.) (11)
Nezalekl se před vyšetřovateli; neodvolal název „koncilní církev“ – ačkoliv její původ připsal někomu jinému – a ani tento význam neoslabil. Namísto toho arcibiskup Lefebvre objasnil, co značí – konkrétně, že nová liturgie vyjadřuje nové, modernistické a protestantské, náboženství. A později při témže vyšetřování ještě jednou potvrdil: „Je ohromující, že Ordo Missae zavánějící protestantismem a tedy „napomáhající herezi“, by měla šířit Římská kurie.“
Při témže výslechu ze strany Kongregace pro nauku víry byl požádán, aby vysvětlil své kroky při udělování svátostí v diecézích bez souhlasu ordinářů těchto diecézí. Jeho odpovědi byly poučné.
OTÁZKA:
Neznamená to uvažovat a jednat, jako by neexistovala legitimní hierarchie, a začít vědomě či nevědomě vytvářet opoziční komunitu?
ODPOVĚĎ:
Lze se domnívat, že obecným způsobem v některých zemích nesehrává hierarchie svou roli. Nepřichází v úvahu, že bych zakládal opoziční skupinu, ale že zajišťuji pokračování katolické Církve na základě kanonického práva a velkých teologických principů.
Z této odpovědi je dostatečně jasné, že arcibiskup považoval tuto situaci za stav nouze, v němž byli věřící ponecháni bez skutečných pastýřů. V dějinách Církve existují příklady dobrých biskupů přicházejících na pomoc těm, kteří byli opuštěni heretickými pastýři. Tento princip se stává jasnějším v arcibiskupově odpovědi na pozdější otázku:
OTÁZKA:
Ve svém dopise posvátné kongregaci z 13. dubna 1978 jste přiložil „Všeobecné úvahy o stavu Druhého vatikánského koncilu, který sám umožňuje adekvátní odpověď na otázky ohledně Ordo Missae, pokračování naší aktivity Kněžského bratrstva sv. Pia X. navzdory interdiktům obdrženým od biskupů z Říma.“
Na základě těchto úvah se nám zdá, že vaši pozici lze vyjádřit následujícími tezemi:
Biskup, který ve svědomí usoudí, že papež a episkopát již obecně neužívají svou autoritu, aby zajistili věřícím přesné předávání víry, legitimně může, aby se udržela katolická víra, světit kněze, aniž by byl diecézním biskupem, aniž by obdržel pověřovací listiny a proti formálnímu a vyslovenému zákazu papeže, a může těmto kněžím svěřit výkon církevního úřadu v různých diecézích.
a) Vyjadřuje tato teze správně váš postoj?
b) Je tato teze ve shodě s tradiční naukou Církve, jíž se chcete pevně držet?
ODPOVĚĎ:
Líčíte na mě past!
K a) Ne. Nejednal jsem tak, že bych začal dle takovéhoto principu. Jsou to skutečnosti, okolnosti, v nichž se nacházím, které mě donutily zaujmout jisté postoje a zvláště pak skutečnost, že mé dílo v Bratrstvu sv. Pia X. již bylo právně zřízeno a já jsem v něm musel pokračovat.
K b) Myslím si, že dějiny mohu poskytnout příklady podobného jednání za jistých okolností, nikoliv proti ale stranou vůle papeže. Tato otázka je však příliš vážná a příliš důležitá, než aby se dala zodpovědět okamžitě. Upřednostňuji proto odložit svou odpověď.
Písemná odpověď Msgr. Lefebvra z následujícího dne 13. ledna 1979
V případě, kdy Římská kurie rozesílá dokumenty nebo koná činy inspirované liberálním a modernistickým duchem, je povinností biskupů veřejně protestovat a vznášet námitky.
Podobně, jsou-li katolické univerzity a semináře zamořeny liberalismem a modernismem, je povinností biskupů založit semináře, v nichž se bude vyučovat katolická nauka.
Jestliže celé země upadají do modernismu, liberalismu a marxismu a věřící, kteří si jsou vědomi nebezpečí pro svou víru, žádají věrné kněze, aby sloužili jim a jejich dětem, je povinností biskupů, kteří zůstali katoličtí, reagovat na jejich naléhavou žádost.
Sv. Atanáš, sv. Eusebius ze Samosaty a sv. Epifanius uplatňovali tytéž principy a jednali podle nich, což dá rozum, když je stav Církve katastrofální. Je také zřejmé, že tito biskupové by měli vyvinout veškeré úsilí, aby pomohli papeži poskytnout nápravné prostředky pro tuto situaci.
Je pozoruhodné, že tato teze o stavu nouze byla tolik let před biskupskými svěceními, které ji daly takovou důležitost, prezentována s takovou jasností. Je také velmi důležité, že arcibiskup již v roce 1978 předkládal příklad sv. Eusebia ze Samosaty jako odůvodnění pro své kroky. Tento historický případ, který byl tak detailně prostudován ctěným Domem Gréou v jeho díle o hierarchii Církve, jistě ospravedlňuje nejen udělení svátostí v jiné diecézi, ale dokonce i svěcení biskupů bez papežského mandátu.
Základní principy, které Dom Gréa identifikoval a na základě nichž arcibiskup Lefebvre výslovně jednal, bylo opuštění věřících ze strany jejich zákonných pastýřů a nemožnost se odvolávat na římského pontifika. Za takových okolností, vysvětluje Dom Gréa, jsou skuteční nástupci apoštolů oprávněni považovat tyto opuštěné diecéze za misionářské území a jednat k obnově Církve právě tak, jako by ji zřizovali od počátku.
Pro arcibiskupa Lefebvra byla Církev ve stavu nouze způsobeném odmítnutím biskupů hlásat víru a pomoci věřícím s pravou naukou, nepochybně platnými svátostmi a mší všech časů. Modernističtí biskupové nepřímo rezignovali na to být pastýři svých věřících. V polovině 80. let 20. století si také vytvořil názor, že římský pontifik je přinejmenším morálně nedostupný.
Souvislost těchto představ s tezí, že existují dvě entity, jedna katolická Církev, v níž [arcibiskup] pokračuje a druhá nová církev, která ničí pravou Církev, je zřejmá. Ti biskupové, kteří formálně lnuli k programu Druhého vatikánského koncilu a jeho reforem, opustili Církev.
V případě, že se tento výklad zdá jakkoliv nucený, nechť čtenář zváží dopis, který arcibiskup v roce 1990 napsal biskupovi de Castro Mayerovi ke konci obou jejich životů a v němž na něj naléhal, aby souhlasil s vysvěcením nástupce. V tomto důležitém dopise rozlišoval mezi pravou Církví a novou církví a bylo to základem pro radikální krok, který doporučoval:
[K]oncilní církev, která nyní dosáhla všude, šíří omyly v rozporu s katolickou Vírou a jako výsledek těchto omylů zkazila zdroje milosti, kterými jsou Svatá mešní oběť a svátosti. Tato falešná církev je ve stále hlubším stavu rozkolu s katolickou Církví. Z těchto principů a skutečností vyvstává naprostá potřeba udržet katolický episkopát, aby katolická Církev pokračovala.
...
Takto docházelo k nástupnictví biskupů v raných stoletích Církve, v jednotě s Římem, stejně jako jsme my v jednotě s katolickým Římem a nikoliv modernistickým Římem. (12)
Překlad: D. Grof