pondělí 30. června 2014

Současná katolická krize ve své historické perspektivě: Arianismus (1987)



Současná katolická krize ve své historické perspektivě: Arianismus (1987)

Michael Davies

Arianismus

Abychom současnou krizi katolicismu umístili do správné historické perspektivy, musíme si položit otázku: „Nastalo někdy něco podobného předtím?“ Tato otázka musí být nutně zodpovězena kladně, správným precedentem však není ten, který by se většině katolíků sám nabízel, tj. protestantská reformace. S touto událostí samozřejmě existuje mnoho podobností. Nikdy nepřestaneme slýchat, že po staletích tmářství, ne-li přímo dekadence, se Církev nakonec „obnovuje“, vrací se ke kořenům, svrhává okovy nadvlády kléru, dává laikům jejich plnoprávnou roli a zpřístupňuje liturgii všem. Podobnosti, které se nacházejí v pokoncilní liturgické revoluci a liturgické revoluci započaté protestantskými reformátory jsou mimořádně zarážející a mimořádně děsivé. Dá se to ověřit odkazem na mou knihu Cranmer´s Godly Order.

Existuje jeden základní bod, v němž se srovnání současné krize s protestantskou reformací rozchází. Ačkoliv mnozí protestantští reformátoři začali pracovat na propagaci svých nových idejí v rámci církevních struktur, všichni se s ní nakonec rozešli; napadali jí zvenčí a tvrdili, že se katolicismus tak vzdálil Evangeliu, že už se nedá označovat za křesťanský. Mnozí z nich trvali na tom, že každý po sobě jdoucí papež je vtělením Antikrista, jak tomu někteří věří ještě dnes. Neexistoval tedy žádný problém s dělicími čárami. Buď jste byli katolíkem, nebo protestantem, a když jste byli katolíkem, byli jste pod jurisdikcí biskupa ve společenství s papežem. Mohli jste si být jistí, že kterýkoliv biskup přijímaný jako katolický Svatým stolcem, byl pravověrný ve své víře, i když jeho organizační schopnosti třeba něco postrádaly.

Nejznepokojivějším aspektem současné krize je, že neexistují žádné takové jasné dělicí čáry. To bylo objasněno v jednom z nejdůležitějších článků, který se od Druhého vatikánského koncilu objevil v anglicky hovořícím světě. Měl název „The Plight of the Papalist Priest“ a objevil se v prosincovém vydání The Homiletic and Pastoral Review v roce 1981. Toto periodikum je vůdčím anglojazyčným časopisem pro kněze a je bojovně pravověrné. Autor článku chtěl zůstat anonymní, aby unikl perzekuci ze strany vlastního biskupa, což je samo o sobě nejžalostnějším „znamením doby“. Není ojedinělým případem, že katoličtí kněží museli skrývat své názory před svými biskupy, bylo to však nutné, protože jejich názory nebyly pravověrné. Modernističtí duchovní během pontifikátu papeže sv. Pia X. se často uchylovali k pseudonymům nebo anonymitě. Autor článku však musel skrýt své jméno, protože je pravověrným katolickým knězem. Jeho článek tvrdil, že mnoha diecézím v USA nyní dominuje teologický modernismus. V některých případech jsou sami biskupové modernisty, v jiných případech ztratili vůli vzdorovat modernismu a dovolili modernistům převzít všechny klíčové posty v diecézi. Ti kněží, kteří odmítají opustit svou katolickou víru, s těmi se zachází, jeho slovy řečeno, jako s vyděděnci, „snůškou hanby, s povýšenou lítostí, jsou vypovězeni ze všech vlivných postů, dáni do karantény v malých enklávách, obvykle v izolovaných venkovských oblastech, kde nemohou způsobit ani nejmenší ‘škodu‘“. V těchto diecézích mají modernisté úplnou kontrolu nad semináři, liturgií, katechezí a katolickým tiskem. A co je ze všeho nejžalostnější, několik pravověrných kněží, kteří se odhadují asi na jednu osminu, nemohou očekávat žádnou pomoc od Svatého stolce, který se zdá být neochotný dotknout se modernistických biskupů, natožpak je odvolat. Autor článku to komentuje:

Slova napomenutí z Říma nebudou mít za účinek žádné změny, dokud mají současní biskupové v diecézích kontrolu. Neexistuje prostě žádný způsob, jak napravit semináře, náboženskou výchovu, manželské tribunály, diecézní tisk, liturgická zneužití, dokud nebudou na těchto postech pevní, papežsky orientovaní biskupové.

Tato situace není v žádném případě typická jen pro Spojené státy, převládá ve Velké Británii a ve většině evropských zemí a je zajisté častá v mnoha diecézích v Austrálii a na Novém Zélandě. Proto je během této současné krize ničena víra milionů katolíků, nikoliv útoky nepřátel Víry působícími vně Církve, ale nepřáteli Víry působícími v rámci jejich vlastních struktur, nepřáteli Víry, kteří někdy zahrnují i diecézní biskupy. Nebo se [tito nepřátelé] mohou přinejmenším spolehnout na to, že jim [biskupové] nebudou odporovat! Tito muži jsou „stoupenci omylu“ zavržení sv. Piem X. v jeho encyklice Pascendi, muži, kteří působí, jak varoval, v samém lůně Církve a kteří „neusilují o záhubu církve mimo ni, nýbrž v ní…celým stromem jed dále rozšiřují, takže není článku katolické víry, kterého by ušetřili a který by se nesnažili podvrátiti.“

Je tedy jasné, že pokud chceme nalézt historický precedens pro současnou krizi, musí to být takový precedens, během nějž byly oficiální církevní struktury pod kontrolou heretiků, včetně biskupů, kteří používali své pozice ke zničení Víry zevnitř. Takový precedens lze nalézt v ariánské herezi.

Není nutné jít zde nějak do detailu, co se povahy ariánství týče. Podstatou této hereze bylo odmítnutí toho, že je Náš Pán Ježíš Kristus pravým Bohem, jedné podstaty s Otcem a rovný Mu ve všem. Našeho Pána označovali za „pouze zplozeného“, „Syna Boha“, „Pána Stvořitele“, „prvorozeného ve všem stvoření“ a dokonce i „Bohem Boha“, což tedy znamenalo „Bohem učiněného Boha“. Nepřijímali však vyjádření „jedné podstaty“ nebo „soupodstatný“, což je řecký termín homoousion, který se používal v definici Nicejského koncilu (325). Tento koncil svolal císař Konstantin, který všem nařídil přijmout jeho definice. Arius sám byl exkomunikován a vyhoštěn, za několik let však jeho přátelé u císaře prosadili, aby mu dovolil vrátit se do Alexandrie.

Atanáš, biskup alexandrijský [česky o něm zde], měl nařízeno přijmout jej do společenství, ale odmítnul to. Atanáš byl pak vyhoštěn do Galie a tím byla scéna připravena na dramatické oživení arianismu. Císař Konstantin umřel v roce 337 a po něm nastoupil jeho syn Constantius, který byl ariánem. Constantius nejprve sdílel říši s druhými dvěma bratry, ale po jejich smrti se v roce 350 stal jediným vládcem.

Katolická encyklopedie správně popisuje život sv. Atanáše jako „ohromující změť událostí“. Nepokusím se zde detailně popisovat jeho život, různé koncily, které vystoupily pro nebo proti němu, vypovězení a znovunastolení na jeho [biskupský] stolec, jeho vztahy s úctu budícím seznamem císařů, biskupů a papežů. Stačí říci, že během vlády Constantia bylo zvráceno zdánlivé vítězství pravověrnosti v Niceji, a ti, kteří hájili pravověrnost, se stali oběťmi pronásledování. Je zde zjevná analogie se zdánlivou porážkou modernismu během pontifikátu sv. Pia X.

Pád papeže Liberia

17. května 352 se stal papežem Liberius. Okamžitě se začal angažovat v ariánském sporu. Apeloval na císaře, aby učinil zadost Atanášovi, odmítnul se podvolit různým formám zastrašování, v roce 353 byl poslán do exilu v Thrákii a na místo na jeho stolci se vetřel římský diákon Felix. Římané byli pobouřeni, odmítli akceptovat vzdoropapeže a přiměli Constantia, aby vrátil Liberia na jeho stolec. Pro Constantia však bylo kvůli vlastní prestiži stejně nutné, aby Liberius odsoudil Atanáše. Odvaha a rozhodnost papeže byly strádáními exilu otřeseny. Byl vystaven trvalé kampani hrozeb, přesvědčování a lichocení a nakonec podlehl. Schválil odsouzení Atanáše a podepsal dvojznačnou ariánskou formulaci, která, přestože formálně nepopírala Božství Našeho Pána, byla otevřena takovému výkladu. Tragický pád Liberia je nejpřísnějšími výrazy popsán v Butlerově knize Životy svatých: „Pád tak velkého preláta a tak vynikajícího vyznavače je strašlivým příkladem lidské slabosti, na který nikdo nemůže pomyslet bez chvění.“ Vrácení Liberia na jeho stolec poté, co učinil kompromis sám se sebou, bylo zjevně triumfem Constantia a ariánů. Během několika let a takřka všude slavilo ariánství vítězství a tento triumf byl v podstatě nepostřehnutelný. Když psal sv. Jeroným o tomto období, komentoval to: „Celý svět zaúpěl a užasl, když shledal, že je ariánský.“

Ariánský triumf nezahrnoval žádnou dramatickou a zjevnou změnu postoje jako tomu bylo v případě protestantské reformace. Ve čtvrtém století prostá skutečnost společenství s papežem nezaručovala pravověrnost, protože ariánští biskupové byli ve společenství s Liberiem. Velká většina episkopátu byla nevěrná své hodnosti. V roce AD 360 sv. Řehoř Naziánský napsal:

Pastýři zajisté konali nerozumně; protože s výjimkou několika málo, kteří buď byli opomenuti kvůli své bezvýznamnosti, nebo vzdorovali kvůli své čestnosti, a kteří měli být ponecháni jako sémě a kořen pro nové objevení se a obnovu Izraele vlivem Ducha, všichni otáleli a lišili se mezi sebou jen v tom, že někteří podlehli dříve a jiní později; někteří byli nejpřednějšími mistry a vůdci v bezbožnosti a jiní se přidali k druhému táboru bitvy, protože byli přemoženi strachem, nebo zájmy, nebo lichotkami, nebo, což bylo nejomluvitelnější, svou vlastní nevědomostí.

Mezi těmi, kteří kvůli vlastní čestnosti vzdorovali, mimořádně vynikal Atanáš. Přestože byl exkomunikován, pronásledován a týrán, stal se ohniskem naděje a inspirace pro katolický zbytek, který udržoval Víru. Společenství s Atanášem, spíše než společenství s papežem, bylo po nějaký čas tím, co značilo pravého katolíka. Ti, kteří chtěli zůstat věrní tradici, se stali zatracovanou a pronásledovanou menšinou, která neměla žádnou alternativu, nežli konat bohoslužbu vně „oficiálních“ kostelů, kostelů ve společenství s Liberiem.

Sv. Bazil napsal:

Zbožní lidé zachovávají mlčení, ale každý rouhavý jazyk promlouvá. Posvátné věci jsou profanovány; ti z laiků, kteří jsou ve víře neporušení, se vyhýbají místům bohoslužby jako školám bezbožnosti a v osamění pozvedají s úpěním a slzami své ruce k Pánu na nebesích.

Také to komentoval:

Pouze jediná urážka je nyní rázně trestána: přísná poslušnost vůči tradicím našich otců. Z tohoto důvodu jsou zbožní vyháněni ze svých zemí a odváženi na poušť.

Sv. Atanáš se zjevně cítil povinován nedbat normálních pravidel biskupské jurisdikce. Naprosto neváhal vstupovat do diecézí ariánských biskupů, aby učil, dodával odvahu, utěšoval a administroval svátosti, včetně svěcení kněží, aby zajistil přežití pravého katolického kněžství. Mezi nejneobyčejnějšími projevy této doby byl jeden, který učinil zvláštní dojem na kardinála Newmana, a to, že sv. Atanáš dostal většinu podpory od laiků: „Sbor biskupů byl nevěrný svému zmocnění, zatímco sbor laiků byl věrný svému křtu.“ Nakonec po několika výměnách císařů dali Atanášovi za pravdu a mohl strávit poslední roky svého života na díle obnovy pravověrnosti. Atanáš zemřel v roce 373, jeho největší vítězství však bylo posmrtné; vítězství pravověrnosti nad arianismem na Konstantinopolském koncilu v roce 381.

A co Liberius? Zemřel v roce 366 a byl prvním papežem, který nebyl povýšen k úctě oltáře. Někteří protestanti se pokoušeli uvádět jeho pontifikát jako argument proti papežské neomylnosti, to je však absurdní. Součástí katolické nauky není učení, že každý papež ve všech dobách bude odvážným obráncem Víry. Sám sv. Petr popřel Našeho Pána a později byl pokárán sv. Pavlem v Antiochii. Ani není katolickým učením, že papež bude vždy prozíravý ve všech svých rozhodnutích, dokonce ani, že se nemůže mýlit ve svém postavení jakožto soukromý učitel. Liberius se nepokoušel celé Církvi vnutit dvojznačnou formuli, kterou podepsal, jako formální definici, s níž museli všichni katolíci souhlasit, jako s prohlášením ex cathedra. Kardinál Newman poznamenal, že ariánská krize nám ukazuje, že: „Papež, jako soukromý učitel, a tím více biskupové, když formálně neučí, se mohou mýlit, jako se mýlili ve čtvrtém století. Papež mohl podepsat eusebiánskou formuli v Sirmiu a mnoho biskupů v Arimiu či jinde, a přesto byli navzdory tomuto omylu neomylní ve svých ex cathedra rozhodnutích.“

Ani Atanáš, ani jakýkoliv papež či koncil, nikdy netvrdil, že v důsledku svých selhání přestal být Liberius papežem. Papež může být slabý, nespravedlivý, tolerantní k herezi a dokonce může zastávat soukromě heretické přesvědčení a přesto neztrácí svůj úřad. V případě Liberia se na skutečnost, že jednal pod takovým velký tlakem, musí nahlížet jako na polehčující okolnost. Sv. Atanáš sám nanejvýš velkodušným způsobem vyjádřil tento názor: „Protože věci učiněné skrze mučení, na rozdíl od prvotního soudu, nejsou volními činy vůle těch, kteří byli zastrašeni, ale těch, kteří mučení uložili.“ Liberius nicméně nemůže být zcela ospravedlněn pro svou slabost, která poškodila věc pravověrnosti. V New Catholic Encyclopedia se říká:

Liberius neměl sílu charakteru svého předchůdce Julia I. nebo svého nástupce Damasuse I. Potíže, které vypukly po volbě posledně zmíněného, naznačují, že Římská Církev byla během Liberiova pontifikátu oslabena zevnitř i zvnějšku. Jeho jméno nebylo vepsáno do římského Martyrologia.

To, co ariánská krize prokazuje je, že během doby všeobecné apostaze mohou katolíci, kteří zůstávají věrní své tradiční víře, uctívat Boha vně oficiálních kostelů, kostelů kněží ve společenství s legitimně jmenovaným diecézním biskupem, který je ve společenství s legitimně zvoleným římským pontifikem. Takoví katolíci mohou hledat pravou katolickou nauku, vedení a vzor nikoliv u svého diecézního biskupa, nikoliv u biskupů své země jako sboru, dokonce ani u papeže, ale u jednoho hrdinného biskupa, vyznavače zavrženého jinými biskupy a dokonce i římským papežem a snad i exkomunikovaného.

Podobnosti se současnou situací Církve jsou zjevné, podobnost mezi sv. Atanášem a arcibiskupem Lefebvrem je nejnápadnější. Existují však i jiní biskupové, kteří byli nekompromisní při své obraně pravověrnosti: biskup Sullivan z Baton Rouge, biskup Graber z Řezna v Německu a biskup Stewart v Austrálii jsou vynikajícími příklady. Tito biskupové nebyli tradicionalističtí v témže smyslu jako arcibiskup Lefebvre, protože považovali za prozíravé přijmout oficiální liturgické reformy, nezaváhali však ani na okamžik při své obraně pokladu víry, nauky Církve ohledně víry a mravů, která nikdy nemůže být změněna. Musí se také zmínit biskup de Castro Mayer z Campos v Brazílii, který, než nedávno odešel do důchodu, zaujímal ve své diecézi stejný postoj jako arcibiskup Lefebvre.

Co se týče pokoncilních papežů, stejně jako papež Liberius podpořil dvojznačné věroučné prohlášení, oni podpořili liturgickou reformu, která prezentuje katolickou nauku o Eucharistii mnohem méně jasně, než rity, které nahradila. Papež Pavel VI. a papež Jan Pavel II. se nevzdali základních dogmat víry, ale stejně jako Liberius, neodstranili ze svých stolců biskupy, kteří tato dogmata podkopávají. A zde nejjasněji vidíme, jak blízce současná krize koresponduje s obdobím ariánské hereze. Víra je ničena biskupy nebo s tichým souhlasem biskupů, kteří jsou de facto ve společenství s papežem. Protest kněze, který byl citován dříve, je platný a dá se vztáhnout na celý anglicky mluvící svět. Všimněte si však dobře, že neřekl, že všechny diecéze jsou pod modernistickou kontrolou, některé alespoň vzdorují. Jediný účinný způsob, jak může pravověrný klérus a věřící v modernistických diecézích zachovat víru, je vyjít vně oficiálních struktur, jako tomu bylo v případě ariánské krize.

Můžeme si být jisti, že jako tomu bylo ve čtvrtém století, pravověrnost nakonec zvítězí. Do té doby musíme zdvojnásobit své modlitby nejen pouze za hrdinné biskupy jako jsou Msgr. Lefebvre a Msgr. de Castro Mayer, ale i za Jeho Svatost papeže Jana Pavla II., aby naplňoval svůj apoštolský mandát tak účinně jako papež sv. Pius X. Mezitím můžeme mít pro svůj klid na paměti nabádání sv. Atanáše:

Církvi nebyl dán řád a stanovy teprve nedávno. Ty jí byly přesně a důkladně propůjčeny Otci. Ani nebyla víra jen ustanovena, ale přišla k nám od Pána skrze Jeho učedníky. Ať není to, co bylo uchováváno Církví od počátku do dneška opuštěno v naší době; ať není to, co bylo svěřeno do našeho držení námi zpronevěřeno. Bratři, jakožto strážci Božích tajemství, konejme, když toto vše vidíme pleněno jinými.

Toto poselství sv. Atanáš adresoval svým kolegům biskupům, ale dá se vztáhnout na každého katolíka. Každý z nás má povinnost dělat vše, co je v jeho silách, aby zajistil, že to, co bylo svěřeno Církvi od počátku, se neopustí a naším nejúčinnějším prostředkem k dosažení tohoto cíle bude kleknout na kolena a modlit se!

Překlad: D. Grof