pondělí 2. června 2014

Právo a povinnost vzdorovat papeži (2014)

 
Právo a povinnost vzdorovat papeži (2014)
Papežové, světci, otcové, učitelé a uznávání teologové Římskokatolické církve nám v průběhu věků říkali, že papež může být heretikem vůči římskokatolické víře a pokoušet se zničit Církev skrze nepatřičné postoje. Je věcí povinnosti takového papeže neuposlechnout a vzdorovat mu.
Pokyn sv. Petra
První papež sv. Petr († 67) nám dal obecnou zásadu neposlušnosti a vzdoru vůči zkažené hierarchii a jejím příkazům, když mu bylo odpadlými Židy zakázáno hlásat Krista. Existuje-li spor mezi vůlí církevního představeného a Boží vůlí, máme poslechnout Boha.
„Petr však a apoštolové odpověděli: ‘Poslouchati sluší více Boha než lidí.‘“ (Skutky 5:29)
Učitel svatý Tomáš Akvinský OP († 1274) použil tuto příhodu jako znamení toho, že všichni představení mají být neuposlechnuti, pokud by jejich příkazy byly proti Boží vůli.
„Avšak proti je, co se praví Skut. 5: „Boha třeba více poslouchat než lidi.“ Ale rozkazy představených jsou mnohdy proti Bohu. Tedy nemá se ve všem poslouchat představených.“ (Summa Theologiae, IIa IIae, ot. 104, čl. 5)
Teolog Juan kardinál De Torquemada OP († 1468) výslovně tuto pasáž z Bible vztahoval k povinnosti vzdorovat svévolnému papeži.
„Ačkoliv to z okolností jasně vyplývá, že se papež může občas mýlit a nařizovat věci, které se nesmí učinit, že mu nemáme být prostě poslušní ve všem, neukazuje to, že nemá být uposlechnut všemi, když jsou jeho příkazy dobré. Abychom věděli, v jakých případech se má poslouchat a v jakých ne, je to řečeno ve Skutcích apoštolů: ‘Boha třeba více poslouchat než lidi.‘; proto, kdyby papež nařizoval cokoliv proti Písmu svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě ohledně svátostí, nebo proti příkazům přirozeného neboli Božího zákona, neměl by se uposlechnout, ale měl by být v takových příkazech odmítnut.“ (Summa de Ecclesia)
Tedy „nemá se ve všem poslouchat představených“; „papež se může občas mýlit a nařizovat věci, které se nesmí učinit“ a „nemáme mu být prostě poslušní ve všem“. Papež může nařizovat „proti Písmu svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě ohledně svátostí, nebo proti příkazům přirozeného neboli Božího zákona“, a pak „by neměl být uposlechnut“.
Příklad sv. Pavla
Papeži sv. Petru I. samotnému vzdoroval tváří v tvář sv. Pavel, protože ohrozil pravdu Evangelia.
„Když potom přišel Petr do Antiochie, otevřeně jsem se proti němu postavil, poněvadž zasluhoval domluvy.“ (Gal. 2:11)
Otcové Církve vysvětlovali, že tato příhoda nám ukazuje správnost vzdorování svévolným duchovním, dokonce i papežům. Velký komentátor Písma svatého Cornelius a Lapide († 1637) napsal následující:
„Představení mohou být ve vší pokoře a lásce káráni svými podřízenými, aby byla hájena pravda: to je základ (Galatským 2, 11), o nějž sv. Augustin, sv. Cyprián, sv. Řehoř, sv. Tomáš a mnozí další, kteří jsou citováni, opírají svůj názor. Zcela jednoznačně učí, že sv. Petr, ačkoliv byl v autoritě představeným sv. Pavla, jím byl pokárán. Sv. Řehoř správně tvrdí, že „Petr zůstal zticha, aby jakožto první v hierarchii apoštolů, byl stejně tak prvním v pokoře.“ Sv. Augustin píše: „Tím, že ukázal, že představení připouštějí, že mohou být vytýkáni svými podřízenými, dal sv. Petr příštím generacím příklad svatosti pozoruhodnější, než ten, který dal sv. Pavel, ačkoliv druhý zmíněný nicméně ukázal, že je možné, aby podřízení měli odvahu vzdorovat svým představeným beze strachu, když ve vší lásce mluví na obranu pravdy.“ (Komentář ke Gal. II, 11.)
Tak nám učitel sv. Augustin řekl, že bychom měli „odvážně“ vzdorovat představeným včetně papeže, „beze strachu“, když hájíme Víru.
Sv. Tomáš Akvinský napsal, že ona pasáž z Písma svatého ukazuje, že papeži, který pochybil ve Víře, se musí otevřeně a veřejně vzdorovat kvůli nebezpečí, které existuje pro věřící, nechat se zkazit a uvést v omyl.
„Jest však věděti, že kde by hrozilo nebezpečí víře, poddaní by měli obvinit představené též veřejně. Proto i Pavel, který byl poddaným Petrovým, pro hrozící nebezpečí pohoršení ve víře, veřejně Petrovi vytýkal. A jak praví Glossa Augustinova, Gal. 2, "sám Petr dal příklad vyšším, aby nepovrhli napomenutím od posledních, kdyby snad v něčem opustili správnou stezku".“ (Summa Theologiae, IIa, IIae, ot. 33, čl. 4)
Také to komentoval následovně:
Napomenutí bylo spravedlivé a prospěšné a důvod pro něj nebyl nepodstatný: existovalo nebezpečí pro uchování pravdy Evangelia. [...] Způsob, jakým proběhlo, byl patřičný, protože bylo veřejné a zjevné. Z tohoto důvodu sv. Pavel píše: ‘Hovořil jsem s Kéfasem‘, to jest s Petrem, ‘přede všemi‘, protože předstírání ze strany Petra přinášelo nebezpečí pro všechny.“ (Super Epistulas S. Pauli, Ad Galatas, 2, 11-14 (Taurin/ Řím, Marietti, 1953), lec. III, nn.B3f.)
Tak se má heretickému papeži a jeho omylům vzdorovat: „odvážně“, „beze strachu“, „veřejně“ a „přede všemi“, protože je „nebezpečím pro všechny“. To je učením otců a učitelů Církve.
Pokyny papežů
Různí papežové nám také říkali, že se papežové mohou mýlit ve Víře a pak by se jim mělo vzdorovat.
Papež Inocenc III. († 1216) řekl, že papež může „upadnout do hereze“ a „nevěřit“ Víru.
„Papež by si o sobě neměl příliš myslet ohledně své moci, ani by si neměl nerozvážně libovat ve své cti a vysokém postavení, protože čím méně je souzen člověkem, tím více je souzen Bohem. Ještě méně se může pyšnit, protože může být souzen lidmi, nebo spíše mu může být ukázáno, že je již odsouzen, když by měl například upadnout do hereze, protože „ten, kdo nevěří, již jest odsouzen.“ (sv. Jan 3, 18) V takovém případě by se o něm mělo říci: ‘Jestliže se sůl zkazí...k ničemu se již nehodí, leda ji vyhodit ven a nechat pošlapat od lidí‘. (Kázání 4)
Papež Adrian VI. († 1523) řekl, že „je mimo pochyby“, že se papež může „mýlit ve věcech dotýkajících se Víry“, může ve výnosech „učit herezi“. Také řekl, že „mnoho římských pontifiků bylo heretiky“.
„Jestliže Římskou Církví myslíte její hlavu neboli papeže, je mimo pochyby, že se může mýlit dokonce i ve věcech dotýkajících se víry. To činí, když učí herezi ze svého vlastního úsudku nebo dekretálu. Po pravdě, mnoho římských pontifiků bylo heretiky. Posledním z nich byl papež Jan XXII. († 1334).“ (Quaest. in IV Sent.; citováno ve Viollet, Papal Infallibility and the Syllabus, 1908)
Ctihodný papež Pius IX. († 1878) rozpoznal nebezpečí, že by mohl být budoucí papež heretikem a „učit v rozporu s katolickou Vírou“ a nařídil: „nenásledujte ho“.
Jestliže budoucí papež bude učit cokoliv v rozporu s katolickou Vírou, nenásledujte ho.“ (Dopis biskupu Brizenovi)
Papež Adrian II. († 872) připustil, že papežská hereze „činí legitimním odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.
„Čteme, že římský pontifik vždy měl autoritu vydávat soud o hlavách všech církví (tj. patriarchů a biskupů), nikde však nečteme, že byl předmětem soudu ze strany jiných. Je pravdou, že Honorius byl posmrtně proklet východními církvemi, musí se však mít na paměti, že byl obviněn z hereze, jediného přečinu, který činí legálním odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.“
Musím však s papežem Adrianem nesouhlasit, když řekl, že hereze je jediným přečinem, který ospravedlňuje odpor: světci a učitelé nás poučili jinak, jak uvidíme.
Dále papež Honorius I. († 638) nebyl pouze „obviněn z hereze“ nebo „proklet východními církvemi“: byl proklet jako heretik ekumenickým Třetím konstantinopolským koncilem, jehož nařízení byla potvrzena papežem Lvem II. († 683).
„Předvídali jsme, že spolu s nimi je také Honorius, dříve papež starého Říma, vypuzen ze Svaté katolické Církve Boží a proklet, protože jsme z jeho spisů poslaných [heretikovi] Sergiovi seznali, že ve všem vycházel z myšlení posledně zmíněného, a pokračoval v jeho bezbožných myšlenkách. [...] Sergiovi, heretikovi, anathema! Cyrovi, heretikovi, anathema! Honoriovi, heretikovi, anathema!“
Vidíme tedy, že nám papežové říkali, že papež může „upadnout do hereze“ a „nevěřit“; že je „mimo pochyby“, že papež se může „mýlit ve věcech dotýkajících se Víry“, může ve výnosech „učit herezi“; že „mnoho římských pontifiků bylo heretiky“; že papež může být heretikem a „učit v rozporu s katolickou Vírou“, v kterémžto případě máme uposlechnout příkaz „nenásledujte ho“; a že papežská hereze „činí legitimním odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.“
Učení světců a teologů
Světci a teologové nám po věky říkali totéž: nesmíme poslouchat svévolné papeže a jejich zkaženou hierarchii, ale spíše jim vzdorovat.
První učitel Církve, sv. Atanáš († 373), nám řekl, že „katolíci věrní Tradici“ mohou být „zredukováni na hrstku“. Psal v době ariánské krize, kdy biskupové všeobecně odpadli k ariánské víře a neplatně exkomunikovali sv. Atanáše, jak učinili heretičtí biskupové Východu.
„I když jsou katolíci věrní Tradici zredukováni na hrstku, jsou těmi, kdo je pravou Církví Ježíše Krista.“ (Dopis katolíkům)
Sv. Vincenc Lerinský († 445) je Otcem Církve nejvíce spojovaným s obranou neměnné věroučné tradice. Ta je předmětem jeho hlavního pojednání Commonitorium. Předvídal, že jestliže by celá Církev měla jít do hereze, musíme se držet tradiční Víry předané od Otců.
„Co by pak tedy měl katolík dělat, jestliže se nějaká část Církve oddělí od společenství univerzální Víry? Co má na výběr, když se nějaká nová nákaza pokusí otrávit již nejen malou část Církve, ale celou Církev najednou? Pak jeho velkou starostí bude přidat se k starobylosti, která již nemůže být svedena na scestí žádnou lživou novotou.“
Všeobecná zkaženost hierarchie byla předvídána a dříve nastala a světci nám říkali, jak máme reagovat: máme se přidržet tradiční, pravé, katolické Víry, která byla předána od Otců a odmítnout „lživé novoty“ papeže a hierarchie.
Teolog Sylvester Prieras, OP († 1523) do určité míry rozebíral odpor vůči zkaženému papeži. Ptal se: „Co by se mělo udělat v případech, kdy papež ničí Církev svými špatnými činy?“ a „Co by se mělo udělat, jestliže chce papež nerozumně zrušit zákony církve nebo státu?“ Jeho odpověď byla následující:
„Zajisté by byl ve hříchu a bylo by nelegitimní dovolit mu jednat takovým způsobem a stejně tak jej uposlechnout ve věcech, které jsou špatné; naopak, je povinností odporovat mu zdvořilou výtkou.
„Proto, kdyby chtěl rozdávat majetek Církve nebo Petrovo dědictví mezi své vlastní příbuzné; kdyby chtěl zničit Církev nebo spáchat čin podobné závažnosti, bylo by povinností mu v tom zabránit a stejně tak povinností odporovat mu a vzdorovat mu. Důvodem je, že nemá moc, aby ničil, a z toho tedy vyplývá, že jestliže tak činí, je legitimní mu odporovat.“
„Z předešlého je jasné, že jestliže papež svými příkazy, nařízeními nebo svými činy ničí Církev, může se mu vzdorovat a zabránit vyplnění jeho příkazů. Právo otevřeného odporu zneužití pravomoci ze strany preláta pochází také z přirozeného zákona.“ (Dialogus de Potestate Papae)
Bylo by „nelegitimní dovolit mu jednat takovým způsobem“, bez jakéhokoliv odporu a „stejně tak jej uposlechnout“. Je „povinností mu v tom zabránit a stejně tak povinností odporovat mu a vzdorovat mu“. Protože má papežskou moc pouze, aby budoval Církev a ne ji ničil, je „legitimní mu odporovat“. Má se mu „vzdorovat a zabránit vyplnění jeho příkazů“. „Otevřený odpor“ je právem a povinností.
Teolog Tommaso kardinál de Vio Gaetani Cajetan, OP († 1534) prohlásil: „Je rozkazem odporovat papeži, který otevřeně ničí Církev.“ (De Comparata Auctoritate Papae et Concilio). Takovému papeži se musí vzdorovat, jeho politice se musí odporovat a zabraňovat a musí se udržovat pravá katolická Víra a praxe. Odpor se musí ustanovit a rozvíjet.
Kanonista a teolog P. Francisco de Victoria, OP († 1546) nám říkal totéž.
„Dle přirozeného práva se násilí může legitimně odporovat násilím. A skrze činy, které dovolil, a příkazy toho druhu, které rozebíráme, se papež dopouští násilí, protože jedná v rozporu s tím, co je zákonné. Proto z toho vyplývá, že je legitimní mu veřejně odporovat.  Cajetan obrací pozornost na skutečnost, že by to nemělo být vykládáno tak, že to znamená, že úplně kdokoliv může soudit papeže či si nad ním osobovat pravomoc, ale spíše, že je legitimní bránit se dokonce i proti němu. Každá osobavlastně právo odporovat nespravedlivému činu, aby zabránila, může-li, tomu, aby byl vykonán, a tak ubránila sama sebe.“ (Obras, str. 486-487)
Všichni věřící mají právo odporovat činům zkaženého papeže a pokusit se zabránit jeho škodlivé politice, aby nebyla uskutečněna. Je „legitimní odporovat mu veřejně“.
Teolog Francisco Suarez, SJ († 1617) řekl něco podobného:
„Vydá-li papež příkaz v rozporu se správnými obyčeji, neměl by se uposlechnout; jestliže se pokusí učinit něco zcela zjevně odporujícího spravedlnosti a obecnému blahu, bude legitimní mu vzdorovat; zaútočí-li silou, může být odražen silou, s umírněností patřičnou pro spravedlivou obranu.“ (De Fide, Disp X., odd. VI, č. 16)
Učitel Církve sv. Robert Bellarmin, SJ († 1621) napsal pojednání o papežství, které bylo použito jako základ pro definování omezení papežské neomylnosti, která byla vyhlášena na Prvním vatikánském koncilu. Napsal následující:
„Stejně jako je legitimní vzdorovat papeži, který napadá tělo, je také zákonné vzdorovat papeži, který napadá duše nebo který ruší politické uspořádání nebo především, který se pokouší zničit Církev. Říkám, že je legitimní vzdorovat mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání se tomu, aby byla vykonána jeho vůle.“ (De Romani Pontifice, Lib. II, kap. 29)
Papež, „který se pokouší zničit Církev“, se nemá uposlechnout, ale „je legitimní vzdorovat mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání se tomu, aby byla vykonána jeho vůle.“
První vatikánský koncil (1870) definoval, že papež nemá žádnou moc či právo přijít s novým učením nebo měnit Víru, která byla předána apoštoly, ale jen ji udržovat a hlásat.
„Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ (Pastor Aeternus, hlava 4)
Papež nemá právo činit nic, než udržovat pravou katolickou Víru, přesně jak byla přijata. Pokusí-li se učinit něco jiného, má se odsoudit a má se mu odporovat a stejně tak všem věroučným novotám, které se pokouší vnutit věřícím.
Shrnutí a rekapitulace věčného učení
Viděli jsme, že tradice nás poučuje, že biskupové jako celek mohou odpadnout od Víry a že praví katolíci mohou být zredukováni jen na hrstku. Papežové mohou odpadnout od Víry a „hlásat“ herezi ve svých výnosech. Mohou ničit Církev svými činy. Pak nesmíme uposlechnout, ale musíme otevřeně vzdorovat papeži a hierarchii a snažit se zabránit tomu, aby byla jejich politika uskutečněna.
Zrekapitulujme:
Papež sv. Petr I. nás poučil, že musíme poslouchat Boha spíše než lidi, když je mezi nimi rozpor. Učitelé a teologové Církve to zdůrazňovali, když nám říkali: „představení se nemají ve všem uposlechnout“; „papež se může občas mýlit a nařizovat věci, které se nesmí učinit“; a „nemáme být prostě poslušní ve všem“. Papež může nařizovat „proti Písmu svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě ohledně svátostí, nebo proti příkazům přirozeného neboli Božího zákona“, a pak by se „neměl uposlechnout.“
Mimoto sv. Pavel veřejně tváří v tvář vzdoroval papeži sv. Petru, protože ten ohrožoval Víru. Otcové a učitelé Církve zdůrazňovali, že bychom měli „neohroženě“ vzdorovat „beze strachu“ představeným včetně papeže, když bráníme Víru; papeži, který pochybil ve Víře, se musí otevřeně a veřejně vzdorovat, kvůli nebezpečí, které hrozí věřícím, že budou zkaženi a svedeni v omyl.
Papeži nám říkali, že papež může „upadnout do hereze“ a „nevěřit“ Víru; že „je mimo pochyby“, že papež se může „mýlit ve věcech dotýkajících se Víry“; může „učit herezi“ ve svých výnosech, a že „mnoho římských pontifiků bylo heretiky“; že papež může být heretikem a „učit v rozporu s katolickou Vírou“. V tomto případě se máme řídit instrukcí: „nenásledujte ho“. A že papežská hereze „činí legitimním odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.
A nakonec jsme viděli, že světci a uznávaní teologové nám po věky říkali, že se může stát, že „nějaká nová nákaza se pokusí otrávit již nejen malou část Církve, ale celou Církev najednou“ a že se může stát, že „katolíci věrní Tradici budou zredukovaní na hrstku“. Pokud by se toto stalo, velkou starostí každého bude „přidat se k starobylosti, která již nemůže být svedena na scestí žádnou lživou novotou“ a jsou to „katolíci věrní Tradici“, kdo „jsou těmi, kteří jsou pravou Církví Ježíše Krista“. Mimoto může papež „ničit Církev svými špatnými činy“ a pak „by bylo nelegitimní dovolit mu jednat takovým způsobem“; „naopak, je povinností odporovat mu“; „bylo by povinností mu v tom zabránit a stejně tak povinností odporovat mu a vzdorovat mu“. Důvodem je, že nemá moc, aby ničil, a z toho tedy vyplývá, že jestliže tak činí, „může se mu vzdorovat a zabránit vyplnění jeho příkazů“ s „otevřeným odporem“. Znovu, „je legitimní veřejně mu odporovat“; „každá osoba má vlastně právo odporovat nespravedlivému činu, aby zabránila, může-li, tomu, aby byl vykonán“. Skutečně je „příkazem vzdorovat papeži, který otevřeně ničí Církev“. Neměl „by být uposlechnut“ a je „legitimní mu vzdorovat“, jestliže jedná v rozporu se spravedlností a obecným blahem. Papež nemá žádné právo učit novoty. Je „legitimní vzdorovat mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání se tomu, aby byla vykonána jeho vůle“, pokud by měl ničit Církev.
Překlad: D. Grof