sobota 24. května 2014

Komentář Eleison CCCLVIII – Neomylnost Církve IV (2014)


Komentář Eleison CCCLVIII – Neomylnost Církve IV (2014)
(358)
24. května 2014
 
NEOMYLNOST CÍRKVE IV
Kardinálovi Newmanovi je přisuzován moudrý komentář ohledně definice papežské neomylnosti z roku 1870: „Zanechala jej, jak jej nalezla.“ A vskutku tato definice nezměnila nic na papežově pravomoci neomylně učit, protože patří k přirozenosti Boží pravé Církve to, že ji Bůh bude chránit před omylem přinejmenším, když je zapojena její nejvyšší učitelská autorita. Všechno takové zapojení se nyní nazývá „mimořádné Magisterium“ Církve, ale jen toto pojmenování bylo v roce 1870 nové, stejně jako pojmenování „řádného univerzálního Magisteria“. Když První vatikánský koncil posledně zmíněné deklaroval také jako neomylné, muselo to takovým být také od počátku Církve. Abychom rozlišili skutečnosti za názvy, vraťme se zpět k tomuto počátku.
V době, kdy Náš Pán vstoupil na nebesa, svěřil se svou Božskou neomylností svým apoštolům soubor nauky, který měli nedotčený předávat jeho Církvi až do konce světa (Mt. XXVIII, 19-20), nauku, které měly všechny duše věřit pod hrozbou zatracení (Mk. XVI, 15-16). Tento poklad Víry, neboli veřejné Zjevení, musel Bůh učinit poznatelným a dostupným duším dobré vůle, protože by pravý Bůh zjevně nemohl na věčnost zatratit duši za to, že odmítá věřit nepravdě. Smrtí posledního apoštola byl tento poklad nejen neomylný, ale byl také úplný.
Potom od apoštolů dále Bůh chránil všechny duchovní, aby nikdy neučili omyl? Rozhodně ne. Náš Pán nás varoval, ať se máme na pozoru před „falešnými proroky“ (Mt. VII, 15) a podobně nás svatý Pavel varoval před „dravými vlky“ (Skutky, XX, 29-30). Jak ale mohl Bůh dopustit takové nebezpečí pro své ovce ze strany chybujících pastýřů? Protože pro svá nebesa nechce ani pastýře roboty, ani ovce roboty, ale pastýře a ovce, kteří budou obojí používat rozum a svobodnou vůli, kterou jim dal, aby učili nebo následovali Pravdu. A jestliže velký počet pastýřů zradí, může [Bůh] vždy pozvednout například nějakého sv. Atanáše nebo nějakého arcibiskupa Lefebvra, aby zajistil, že jeho neomylná Pravda vždy zůstane dostupná duším.
Nicméně tento poklad bude nepřetržitě vystaven dravým vlkům přidávajícím k němu omyl nebo z něj ubírajícím pravdu.  Jak jej tedy přesto chrání Bůh? Tím, že zaručuje, že kdykoliv papež zapojí všechny čtyři podmínky své plné učitelské autority, aby definoval, co do něj patří a co nepatří, bude mít Boží ochranu před omylem – kterou dnes nazýváme „mimořádné Magisterium“. (Všimněte si, jak toto mimořádné Magisterium předem předpokládá neomylné řádné Magisterium a nemůže k němu přidat žádnou pravdu nebo neomylnost, ale jen větší jistotu pro nás lidi.) Když však papež zapojí méně než tyto čtyři podmínky, pak bude jeho učení neomylné, pokud odpovídá pokladu předávanému od Našeho Pána – dnes nazývanému „univerzální řádné Magisterium“, ale je omylné, není-li v rámci tohoto předávaného pokladu, neboli Tradice. Vně Tradice může být jeho učení pravdivé nebo mylné.
A tak neexistuje žádný začarovaný kruh (viz KE 357 z minulého týdne), protože Náš Pán autorizoval Tradici a Tradice autorizuje Magisterium. A vskutku je úlohou papeže deklarovat se svou autoritou to, co do Tradice patří, a bude mít Boží ochranu před omylem, jestliže zapojí svou plnou autoritu tak činit. Může však tvořit deklarace vně Tradice a v takovém případě žádnou takovou ochranu mít nebude. Novoty Druhého vatikánského koncilu jako jsou náboženská svoboda a ekumenismus jsou mimo Tradici Církve. Nespadají proto ani pod papežovo řádné, ani jeho mimořádné Magisterium, a všechny nesmysly všech koncilních papežů nezavazují žádného katolíka být buď liberálem nebo sedesvakantistou.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org     
Překlad: D. Grof