sobota 17. května 2014

Komentář Eleison CCCLVII – Neomylnost Církve III (2014)


Komentář Eleison CCCLVII – Neomylnost Církve III (2014)
(357)
17. května 2014
NEOMYLNOST CÍRKVE III
Bláznivá slova a činy papeže Františka v současné době zavádějí mnoho věřících katolíků k sedesvakantismu, který je nebezpečný. Přesvědčení, že koncilní papeži nebyli a nejsou papeži, může začít jako názor, ale příliš často člověk vidí, že tento názor se mění v dogma a pak v ocelovou mentální past. Myslím si, že myšlení mnoha sedesvakantistů se uzavřelo, protože bezprecedentní krize Druhého vatikánského koncilu způsobila jejich myslím a srdcím utrpení, které v sedesvakantismu našlo prosté řešení, a oni nemají žádnou chuť znovuotevírat toto utrpení tím, že znovuotevřou tuto otázku. Vedou tedy rozhodné tažení za to, aby se k nim v jejich prostém řešení připojili druzí, a když to činí, mnozí z nich – nikoliv všichni – končí tak, že ukazují aroganci a zahořklost, které nejsou žádnými znameními či plody skutečného katolíka.
Tyto komentáře se zdržely toho, aby s jistotou prohlašovaly, že koncilní papeži jsou pravými papeži, ale zároveň prohlašují, že obvyklé sedesvakantistické argumenty nejsou ani průkazné, ani pro katolíky zavazující, jak by někteří sedesvakantisté chtěli, abychom věřili. Vraťme se k jednomu z jejich nejdůležitějších argumentů, jímž je papežská neomylnost: Papežové jsou neomylní. Liberálové jsou však omylní a koncilní papežové jsou liberální. A tak nejsou papeži.
Na to může člověk namítnout, že papež je jistě neomylný pouze, když jsou zapojeny čtyři podmínky mimořádného Magisteria Církve, když učí 1) jako papež, 2) ohledně Víry a mravů, 3) s konečnou platností, 4) a zavazuje tím všechny katolíky. Načež sedesvakantisté a liberálové podobně odpovídají, že je naukou Církve, že řádné univerzální Magisterium je také neomylné, takže – a zde je slabý bod v jejich argumentu – kdykoliv papež slavnostně učí dokonce i vně mimořádného Magisteria, musí také být neomylný. Jejich liberální koncilní učení je slavnostní. A tak se musíme stát buď liberály, nebo sedesvakantisty samozřejmě v závislosti na tom, kdo se tímtéž argumentem ohání.
Ale typickým znakem učení, které patří do řádného Magisteria Církve, není slavnostnost, s níž papež vyučuje vně mimořádného Magisteria, ale to, zda to, co učí, odpovídá či neodpovídá tomu, co vyučoval Náš Pán, jeho apoštolové a fakticky všichni jejich nástupci, biskupové univerzální Církve ve všech dobách a na všech místech. Jinak řečeno, zda to odpovídá Tradici. Koncilní učení (např. náboženská svoboda a ekumenismus) je v roztržce s Tradicí. Proto se dnes katolíci ve skutečnosti nemusí stát liberály nebo sedesvakantisty.
Avšak liberálové i sedesvakantisti se přidržují svého chybného chápání papežské neomylnosti z důvodů, které nejsou bez zajímavosti. To je však jiný příběh. V každém případě se snadno nevzdávají, takže přicházejí s další námitkou, která si zasluhuje být zodpovězena. Obojí budou říkat, že tvrdit, že Tradice je typickým znakem řádného Magisteria, znamená vytvořit začarovaný kruh. Protože, existuje-li učitelská autorita Církve, neboli Magisterium, aby řekla, co je nauka Církve, jak to činí, jak potom může  tradiční nauka zároveň říct, co je Magisterium? Buď učitel autorizuje to, co se učí, nebo to, co se učí, autorizuje učitele. Obojí se však zároveň nemůže autorizovat navzájem. Tvrdit tedy, že Tradice, která se vyučuje, autorizuje řádné Magisterium, které vyučuje, je mylné, a tak je papež neomylný nejen ve svém mimořádném učení a musíme se tedy stát buď liberály nebo sedesvakantisty, uzavírají.
Proč zde žádný začarovaný kruh neexistuje, musí počkat do příštího týdne. Je to stejně zajímavé jako to, proč sedesvakantisté i liberálové upadají do téhož omylu ohledně neomylnosti.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org     
Překlad: D. Grof